Kniha Heydrich, Geli a Eva válečného veterána pplk. v záloze Jana Mináře se žánrově pohybuje na pomezí románu a literatury faktu, děj se opírá o ověřené historické skutečnosti a rozvíjí je. Časově a prostorově je text situován především do Německa 30. let minulého století (konkrétně je vymezen roky 1931–1937). Zabývá se dobou a událostmi předcházejícími Mnichovské dohodě. V knize je přiblíženo mimo jiné fungování bezpečnostní služby SD, již vybudoval a vedl Reinhard Heydrich, ale také zákulisí nacistické Třetí říše. Děj vrcholí tragickou událostí, která se odehrála 24. 12. 1937 na Šumavě.
Kniha Jana Mináře Heydrich, Geli a Eva vychází v nakladatelství MOBA 24. července 2018.
Ukázky naleznete v příloze.
Angela Raubalová, přáteli zvaná Geli, byla nadaná a pohledná třiadvacetiletá žena. Kromě jiného byla i neteří Adolfa Hitlera. A podle nebezpečné šeptandy jejich vztah dalece přesahoval rámec příbuzenství. Geli byla 18. září 1931 nalezena v Hitlerově mnichovském bytě v kaluži krve a s pistolí u ruky. Navzdory nesrovnalostem je případ ihned uzavřen jako sebevražda. Stopy jsou zahlazeny, kdo projeví pochyby, mizí ze scény. Podaří se zjistit, kdo se mladé ženy potřeboval zbavit? Bezpečnostní služba pod vedením mocného Heydricha se hodlá postarat, aby pravda nikdy nebyla odhalena. I kdyby kvůli tomu měla havarovat letadla…
… na Štědrý den roku 1937 na Šumavě narazilo do svahu Huťské hory dopravní letadlo společnosti Air France. Všichni na palubě zahynuli. Jak spolu souvisejí tyto dvě události? Mrtvá neteř Adolfa Hitlera a letadlo, jehož příčina havárie nebyla dodnes plně objasněna. Mělo snad přepravovat kompromitující materiál na nacistického vůdce o jeho podílu na Angelině smrti?
Informace o autorovi
Válečný veterán pplk. v záloze Jan Minář (*1949) vystudoval žurnalistiku na Univerzitě Karlově, několik let pracoval jako novinář v redakci Obrany lidu a jako autor přispíval i do dalšího tisku, například do Mladé fronty. Kromě toho psal krátké scénáře pro některé specializované pořady České televize. Profesně se zúčastnil mírových misí UNAVEM I a UNAVEM II v africké Angole a mise UNGCI v Iráku. Je autorem knihy Operace Elint (Naše vojsko, 1989) a nového špionážního románu Heydrich, Geli a Eva (MOBA, 2018).
Jan Minář: Heydrich, Geli a Eva, vydává nakladatelství MOBA
ukázky z knihy
1)
Himmler začínal být čím dál nervóznější. Do mysli se mu neustále vkrádaly obavy, že celá akce může zkrachovat. A to by mělo zcela fatální důsledky, zvláště pro něj osobně. Poslední telefonát od jeho podřízeného, Waltera Uhleho, byl velice překvapující.
„Šla do divadla,“ hlásil, což znamenalo narušení celého plánu. Když si vyžádal upřesnění, jestli sama, nebo ji někdo doprovázel, odpověď byla stručná: „Setkala se s nějakou známou, podle toho jak se přivítaly.“
„Kdo to byl?“ chtěl dál vědět Himmler. Uhle pochopitelně nemohl vědět nic víc, a proto podrážděně naznačil, že není kouzelník nebo vědma.
„No dobře,“ uklidnil ho Himmler, který si uvědomil, že jeho otázka nebyla zrovna chytrá. Jak by mohl obyčejný SS-man znát přátele nacistických špiček. Proto chtěl vědět, jestli je všechno ostatní v pořádku.
„Ano, jsme připraveni,“ zaznělo ve sluchátku telefonu.
Himmler okamžitě zareagoval: „Pokračujeme v akci.“ Zaznělo to spíše jako rozkaz. Ještě dodal něco v tom smyslu, aby se také podívali na vedlejší východy divadla.
Od tohoto krátkého telefonického rozhovoru uběhla již hodina. Himmler si po letmém pohledu na hodinky spočítal, že divadelní představení bude ještě nejméně hodinu trvat. Mrzutě se podíval na desku svého psacího stolu: zelená lampa, stolní hodiny, rodinná fotografie…
Na pravém rohu ležely desky s dokumenty, které průběžně vyřizoval přes den. Aby si nějak zkrátil čas čekání na další informace, sáhl po albu vázaném v černé kůži, které leželo úplně nahoře. Poté si vzal velkou lupu, kterou měl vždy pohotově po ruce ve vrchní zásuvce pracovního stolu, album otevřel a začal znovu zkoumat obličeje žen na vložených fotografiích. Album mu poslal známý, který měl v SS na starosti „čistotu rasy“, vznik nového árijského nadčlověka. Základem by mělo být černé bratrstvo SS, jehož zformování má na starost právě on. Všichni členové bratrstva, poté co sami prošli řádným výběrem, museli ke své žádosti o povolení k sňatku, pokud se k takovému kroku odhodlali, předložit i snímek své snoubenky. V tomto případě ale Himmler dostal sérii fotografií nahých žen, které se nejen chtěly vdávat, ale jako důkaz své oddanosti nacistickým myšlenkám měly na nejrůznějších částech těla vytetovanou svastiku.
Himmlera však spíše než nahotinky zajímaly možné slovanské nebo mongoloidní rysy ve tvářích budoucích rodiček nové vládnoucí rasy. Dlouze si proto pod lupou prohlížel každý obličej.
Když si byl opětovně jist, že je tato skupina v pořádku, album zavřel a odložil. Pak si ale uvědomil, že to není tak, jak by to mělo být. Na kousek papíru si poznamenal připomínku, která ho napadla. Příště nemají být ženy foceny nahé. Považoval to za nevhodné. A to tetování není zas až tak špatný nápad. Nějak jej třeba v budoucnu použijí… Uvidíme, pomyslel si. Nic konkrétního ho ale v daný okamžik nenapadalo. Proto popsaný lístek s poznámkou pečlivě zasunul za první fotografii v albu tak, aby jej při příštím otevření okamžitě viděl.
Potom sáhl po složce s nápisem „Služba Ic“. Již koncem srpna podepsal jmenování Reinharda Heydricha vedoucím této služby. Druhým uchazečem o toto místo byl nějaký Honinger. I když se tento na první pohled jevil profesně lepší, doporučení pro Heydricha byla nejméně stejně dobrá. O jeho kompetentnosti ho také přesvědčil osobní pohovor. A vzhled! Šéfem takové nové elitní instituce musel být už na první pohled stoprocentní árijec.
Himmler zaklapl složku a položil ji zpátky na hromádku dokumentů. Vše pečlivě srovnal podle hrany stolu. Přitom si říkal, že se snad rozhodl správně.
Pohodlně se opřel do křesla a přemýšlel, čím by si ještě mohl zkrátit pomalu se vlekoucí čas čekání. Než si stihl něco vymyslet, kromě toho, že si zapálí doutník, zadrnčel telefon. „Hotovo?!“ doslova zakřičel do sluchátka, jakmile je zvedl.
„Nevím přesně, co se děje, ale rozsvítilo se tam světlo,“ zazněla odpověď.
„Vy jste nesledovali objekt z divadla?“ znervózněl Himmler. Znovu se zeptal, ale telefon byl hluchý. Ani nevěděl, odkud mu podřízený volal. Nezbývalo nic jiného než čekat a věřit, že se všechno rychle vyjasní. Přitom si vybavil devítipokojový byt v luxusní mnichovské čtvrti Bogenhausen. Přepychový žlutý rohový dům s velkým balkonem, hned vedle Divadla prince regenta, druhé poschodí. Bylo tam dost místa pro služku, kuchařku i uklízečku. Zařízení tvořil masivní dubový nábytek obývacího pokoje, knihy za prosklenými dvířky polic, v rohu jedné místnosti busta Richarda Wagnera. Vůdce se tam přestěhoval před dvěma lety. Himmler ho tam při různých příležitostech několikrát navštívil. Teď ho ale spíše než zařízení zajímalo, co se tam děje. Především v rohovém pokoji, který mu byl také ukázán. Kvůli jeho nájemnici vůdce trávil čas v obchodech, pomáhal vybírat kabelky nebo klobouky. Možná i něco jiného. To nebyl správný obraz možného vůdce národa. A to v době, kdy se jejich partaj stávala více a více známou v celé zemi. Ale při volbách byl každý hlas dobrý, i od německých žen. Možná především od nich, protože pomáhaly získávat i hlasy manželů…
Znovu se ozval telefon. Himmler po něm doslova chňapl: „Tak co se děje?“ Uhle mu začal vysvětlovat situaci, přeskakoval z jedné věci na druhou. Závěr byl ale takový, že snad všechno dopadlo dobře.
Himmler podřízeného přerušil: „Všechno si pořádně promyslete a zítra mi doložíte celou situaci.“ Zeptal se ještě, jestli je někdo náhodou nepozoroval. Odpověď byla záporná.
Himmler nevěděl, jestli má jít domů, nebo zůstat do rána v kanceláři. Uvědomoval si, že zítra toho budou plné noviny a že budou napadáni ze všech stran . Rozhodl se pro první variantu. Domů chodil i tak většinou pozdě večer nebo i nad ránem. Takže běžný den. Nic mimořádného. Zhasl lampu a cestou začal plánovat své, nebo vlastně společné kroky pro následující dny – odstranění všech důkazů a případných nepohodlných svědků. Tu noc by nevěřil, že to bude trvat tak dlouho!
2)
Hans Frinc se stal H-mannem okamžitě a bez rozmýšlení, jakmile mu byla taková možnost nabídnuta. Patřil mezi nejdéle sloužící příslušníky mnichovské kriminálky, a tak očekával, že bude každou chvíli vyhozen. V minulosti se totiž podílel na vyšetřování mnoha kriminálních činů nacistů, ještě předtím, než se dostali k moci. Jakmile se to stalo, došlo v policejních orgánech k velkým čistkám, mnohdy motivovaným osobními důvody. Nevěděl ale, že se nacisté po prvním divokém vyřizování účtů rozhodli změnit přístup a nejlepší lidi nechat na stávajících místech, začít jejich znalosti využívat ve svůj prospěch, a navíc si je tak zavázat pro budoucnost.
Schůzka s pracovníkem Sicherheitsdienstu byla velmi korektní a pracovní. Po krátkém dotazování na jeho předešlou činnost mu bylo vysvětleno, proč potřebují jeho pomoc. Jednalo se o celkem jednoduchý úkol, důkladně probrat archiv a ze všeho zajímavého, co se týká NSDAP, vytvořit zprávu. Dali mu lhůtu jednoho měsíce.
Když požádal o upřesnění, jestli je zájem o nějaké konkrétní kauzy, odpovědí bylo zavrtění hlavou. Bylo mu ale zdůrazněno, že všechny archivované podklady, například ze sledovaček nebo z míst činu, musí přiložit ke zprávě. Pochopil, že se jedná o zametání stop. Ani ve snu ho nenapadlo, že někdy bude něco takového dělat. A tak se zavřel do archivu a prohlížel každý případ, ve kterém se jednalo o jeho nové pány. Zvláště si dal záležet na případu Geli Raubalové, protože ten se týkal špiček, dokonce samotného vůdce, tehdy prudce stoupající hvězdy německé politické scény. I když se nepodílel na vyšetřování přímo, díky velké pozornosti a rozruchu, který kolem tohoto případu vznikl, se i tak měl možnost obeznámit s některými zvláštnostmi, jež vyšetřování doprovázely. Některé zajímavosti s vyšetřovateli i přímo probírali.
Složku se Angeliným jménem našel okamžitě. Ale také se rychle přesvědčil, že už ho někdo předešel. Z policejního protokolu zůstalo jen torzo, popis situace. Tělo se nacházelo v pokoji s jediným vchodem a oknem na náměstí Prince regenta. Leželo před pohovkou, obličejem k zemi. U ruky mrtvé byla pistole značky Walther ráže 7,65 milimetru.
Složka však měla kapsičku, které si „návštěvník“ naštěstí nevšiml. To svědčilo o skutečnosti, že nebyl odborník. Do kapsičky se ukládaly písemné poznámky od nasazených kriminalistů i lékařů, které sloužily jako podklad pro zpracování protokolu. A protože v tomto případě všechno proběhlo mimořádně rychle, bylo těch lístků velice málo. Naštěstí.
V rohu každé z kartiček, které Frinc našel, bylo datum 19. nebo 20. září, sobota nebo neděle. A potom následovaly poznámky.
Obličej rozbitý, přeražený nos. Podtrženo. Zranění vznikla ještě za života.
Nechala rozepsaný dopis – ukončený uprostřed věty. Psala asi kamarádce do Vídně, možná ale i někomu jinému, že brzy přijede… Několik vykřičníků. Inspektor chtěl nejspíš zdůraznit, že sebevrah tak většinou nejedná.
Mrtvola ležela na pravém boku, pistole u levé ruky!!! Vykřičníky asi tentokrát znamenaly, že by se mělo ještě prověřit, jestli mrtvá nebyla levačka.
Podle indicií oběť seděla u stolku, někdo zaklepal, vstala, návštěvník vešel, praštil ji do obličeje, spadla, a když se zvedala, tak ji střelil. Proto ten zvláštní úhel střelby. Šikmo dolů. Kulka zůstala v těle. Smrt nastala v důsledku vnitřního vykrvácení.
Žádný dopis na rozloučenou. Připsáno: Proč taky, když si domlouvala schůzku.
Ona sama nemohla tímto způsobem držet revolver; směr střelby. Nešťastná náhoda – ne!!!
Na dalších lístcích papíru vytržených z bloku byly nákresy polohy mrtvoly, vzdálenosti, rozmístění nábytku a tak dále. Nic zvláštního.
Zato následující popis okolností byl mimořádně zajímavý. Vyplývalo z něj, že v inkriminované době v bytě nikdo nebyl. Majitel bytu, Adolf Hitler, v sobotu odjel na propagační turné do severního Německa. Všechen personál dostal v sobotu volno. Překvapivě i bodyguard Angely Raubalové.
Potom bylo uvedeno, že když druhý den, to znamená v neděli, manželé Winterovi, správci bytu, chtěli zjistit, proč slečna Raubalová nepřišla na snídani ani neodpovídá na klepání, museli dveře vyrazit, protože pokoj byl zevnitř zamčený.
I k tomuto faktu byl dovětek: Všechen personál je věrný svému pánovi. Takže se to dělá jednoduše, dveře se vyrazí a klíč se potom zastrčí do zámku z druhé strany. Pak se už musí ti, kteří tvrdí, že bylo zamčeno zevnitř, držet této verze a ta se stává nevyvratitelným faktem. Pokud ovšem neotevřeli dveře kriminalisté…, vžil se do situace vyšetřovatel Frinc. Dokonce si začal dělat poznámky, jak byl za dlouhé roky v oboru zvyklý. Okamžitě vyloučil variantu nešťastné náhody. Z jedné poznámky totiž také vyplynulo, že mrtvá uměla se zbraní dobře zacházet, dokonce chodila trénovat střelbu na střelnici nedaleko Mnichova. Souhlasil také se závěrem o směru střelby.
Najednou si Frinc uvědomil, co dělá. Příkaz zněl pouze archiv prohledat a zničit, s výjimkou informací určených k předání zadavateli, to znamená SD. Proto přestal vyvíjet nadbytečnou iniciativu a raději již neuvedl, že kriminalistický lékař i dva vyšetřovatelé, kteří se případem zabývali, všechny prvotní závěry odvolali a uvedli, že ke zraněním došlo pádem na zem po sebevražedném výstřelu. Tuto informaci měl Frinc přímo od kolegů. Neuvedl ani to, že vše bylo doslova bleskurychle zameteno pod koberec. Mrtvá se dostala do Vídně rychleji, než si sama za života plánovala. Frinc rozhodně nechtěl patřit mezi rychle mizející nepohodlné občany. Slyšel už také o koncentračním táboře. Proto se rychle vzpamatoval a začal se chovat v souladu s posláním H-manna, tedy jako pouhý pomocník.
3)
Cestu tramvají z hotelu na Vídeňský ústřední hřbitov John zvládl bez problémů. Podrobně se na ni vyptal personálu v hotelu, kde se den předtím ubytoval, ihned po příletu z Prahy do Vídně letadlem společnosti Air France. Hotelových hostů zde bylo poskrovnu, vlastně jen samí obchodní cestující. Všichni se navzájem znali a z útržků jejich hovorů jasně zaznívala obava z budoucnosti jejich dalšího pracovního působení v Rakousku.
Druhý den při snídani mu hovorný číšník doporučil, aby byl ve městě opatrný.
„To není Vídeň, jakou návštěvníci znali z dřívějška. Vůbec celý rok 1934 stojí za…, nebudu to slovo raději ani vyslovovat, dokážete si jej určitě bez problémů domyslet,“ dodal a pečlivě posbíral i nepatrná smítka ze stolu.
John moc dobře věděl, co se v zemi dělo. Prostřednictvím zpráv z tisku byl informován o tom, že se v hlavním městě rozpoutala doslova občanská válka. Padlo při ní za oběť bojů mezi znesvářenými stranami několik set lidí. A pár měsíců nato se pokusili o převrat rakouští nacisté. Neúspěšně. Během jejich pokusu byl dokonce zastřelen, nebo jak říkala jiná informace, postřelen a nechán vykrvácet, rakouský kancléř Engelbert Dollfuss. Také se proslýchalo, že byl zlikvidován na osobní příkaz Hitlera, protože získal informaci o nějakém jeho židovském předkovi v Rakousku. Hnědý mor tedy začal rozežírat i tuto zemi, i když nacistické Německo se od událostí distancovalo.
John však přiletěl do Rakouska v jiné záležitosti. Pokračoval jen v započaté práci na případu Geli Raubalové. Po domluvě s Elisou se rozhodli, že navštíví hřbitov ve městě a udělá nějaké snímky hrobu, když už nemohl vyfotit kresby nahé Geli, zhotovené jejím strýčkem. Podívá se, kde je hrob umístěný a v jakém je stavu. Raubalová totiž byla okamžitě po své smrti téměř tajně převezena do své rodné země.
John nenápadně, alespoň si to myslel, systematicky prohledával hřbitov. I když věděl, že je obrovský, snad dokonce druhý největší v Evropě. Stovky a stovky náhrobních kamenů se mu začínaly zdát nekonečné. Již prošel kolem hrobů Beethovena, Schuberta, viděl pomník W. A. Mozarta. Chtěl si je vyfotit, ale z opatrnosti tuto myšlenku zavrhl.
Chodil a hledal neúnavně dál. Stále si říkal, že to místo přece musí najít. Nebo že by snad kvůli nějakým důvodům, známým jen německému Führerovi, zahladili stopy i tady, aby se na všechno jednou provždy zapomnělo? Že by Hitler tímto chtěl svým Rakušanům vzkázat, že si dnes už může dovolit cokoliv? Že už není bezdomovec živící se podomním prodejem svých kreseb, který si může o noblesním životě ve městě na Dunaji nechat jen zdát?
John již začal pochybovat, že hrob bez pomoci někoho místního najde. Rozhlížel se okolo, jestli někoho neuvidí, ale hřbitov byl prázdný. Zbýval ještě prostor v blízkosti kostela. Vydal se k němu, a když přišel blíže, na malé tabulce si přečetl, že se jedná o kostel Karla Luegera. Pokračoval v chůzi podél zdi, která navazovala na stavbu, a najednou uviděl prostý dřevěný kříž s dřevěnou, černě orámovanou tabulkou. Zprvu nevěřil svým očím. Podíval se zblízka a přečetl si text vyvedený na desce z pouhého kartonu:
Zde spí svůj věčný spánek naše vřele
milovaná Geli. Byla naše sluníčko.
Narozena 4. 6. 1908, zemřela 18. 9. 1931
Rodina Raubalova
Tak žádný velkolepý pomník, jaký hledal, pomník hodný vůdce německého národa. Provizorní hrob!
John vytáhl z tašky, kterou měl ledabyle přehozenou přes rameno, fotografický aparát, sklonil se, aby to vypadalo, že si něco upravuje na kalhotách, a rychle si udělal několik snímků. Pak se zvedl, rozhlédl se, jestli ho někdo nesleduje, a vydal se směrem k východu. Kráčel rychle, aby byl od toho místa co nejdále. Měl přitom pocit, že za náhrobky zahlédl nějakou postavu. Zpomalil a po chvíli se ohlédl přes rameno.
Muž, který najednou stál jen pár metrů za ním na cestičce, se pousmál a kývl, aby na něj John počkal. Byl vysoký, hubený, v černém obleku a bílé rozhalené košili. Černý klobouk mu dodával vzezření místního gaunera nebo soukromého očka.
„Jmenuji se Kurt Rouzicka. Trochu to tady hlídám. Dřív byl pořádek na hřbitově samozřejmostí, ale dneska… Někteří lidé si přestávají vážit klidu pochovaných.“ Muž se opět zatvářil přívětivě a podal Johnovi ruku.
„Všiml jsem si vás, když jste se zastavil u kostela. Vy jste příbuzný?“ ukázal směrem k hrobu Geli Raubalové.
„Ne, ne,“ rezolutně odpověděl John, „jen se tak dívám.“
„No dobře, každý máme nějaké tajemství. Jen mě překvapilo to focení,“ pronesl muž vážně. „Pokud by to náhodou mělo nějakou spojitost s Hitlerem, tak vím, že ten tady byl dvakrát. Vždy sám. Poprvé několik dnů po pohřbu a pak ještě jednou,“ dodal.
„Snad jste si nemyslel, když jste mě uviděl, že přijel potřetí?“ nevěřícně prohlásil John.
„Ne, vždycky jsme to věděli dopředu, abychom nelezli ven a vůdce náhodou nerušili, vy jste navíc ani nepřijel černým mercedesem.“
„To jsem rád. Takže žádné návštěvy, nikdo se o hrob nestará?“
„Přesně tak,“ zazněla rezolutní odpověď.
Johna ale zajímala také další věc, na kterou se rozhodl zeptat přímo.
„V Německu se psalo, že snad spáchala sebevraždu.“
„Napsalo se toho hodně, vím, kam tím míříte. Ale náš kněz, který nebožku pohřbíval, se proti všem nařčením ohradil. Dokonce i napsal do nějakých francouzských novin nebo konkrétně pařížských, nevím přesně. Nařkli ho, že znesvětil hřbitov.“
„Mohl bych s ním hovořit?“ požádal John svého informátora.
„Odešel do jiné farnosti, tady už toho měl dost.“
„Mohl bych se s ním setkat?“
„Ani já nevím, kde je.“
„A mohl byste mi říct, jak celou tu událost vysvětloval?“ nedal se odbýt John.
„Jednoduše. Tvrdil, že do posvěcené země by sebevraha nikdy nepochoval. Z tohohle faktu si můžete udělat závěr sám, nebudu vám nic podsouvat. Asi tak nějak.“
John se nad jeho slovy zamyslel. Vyplynulo mu z toho jediné: že kněz měl dostatek informací, které ho ospravedlňovaly v jeho konání.
„Takže žádná sebevražda?“
„Jak jsem řekl, závěr si musíte udělat sám. Hrob jste viděl na vlastní oči,“ zazněla jasná odpověď.
Pomalu došli k bráně východu. Přátelsky se rozloučili a každý se vydal svou cestou. John zamířil do hotelu. Měl chuť na silnou zrnkovou kávu a dobrý zákusek, sacher, jak mu bylo ještě před odletem doporučeno známými, kteří do města na modrém Dunaji pravidelně zajížděli kvůli jeho výjimečné atmosféře a historii. Na návštěvu divadla nebo muzea už však John neměl náladu. Přemýšlel, proč na tu holku všichni tak rychle zapomněli.
Když druhý den seděl v letadle na pravidelné lince Bukurešť – Vídeň – Praha – Paříž, rozhodl se, že musí s Elisou podniknout razantnější kroky, aby se dozvěděli alespoň část pravd. Například proč oficiální místa šíří tmu a mlhu, neboli proč zahlazují všechny stopy. O tom, že se jim to v případě tvrzení o sebevraždě až tak nepodařilo, svědčí i výsledky Johnovy cesty. Tedy nález hrobu.
