Právě vychází nová kniha Vlastimila Vondrušky Epištoly o elitách a lidu
Nejčtenějšímu současnému českému spisovateli a historikovi Vlastimilu Vondruškovi vychází v nakladatelství MOBA knižní novinka pod názvem Epištoly o elitách a lidu, která volně navazuje na loňský velmi úspěšný Breviář pozitivní anarchie.
Ten podrobně rozebíral nejrůznější problémy současnosti. Jim se věnuje i nový titul Epištoly o elitách a lidu, ale tentokrát z pohledu dvou odlišných vrstev – elity a lidu. Autor uvádí titul slovy: „Elitu chápu jako skupinu lidí, která díky svému mocenskému postavení určuje běh života lidu. Za to požívá jistou úctu a obživu. Lid, to jsou ti ostatní, jejichž běh života je určován vládci. Dostává se mu poznání z úst učenců a těší ho tvorba talentovaných umělců. Pokud však elity vnucují lidu postoje, poznání a zábavu, s níž bytostně nesouhlasí, nerozumí jí a nemíní ji přijmout za svou, reptá. V takových dobách pak vycházejí knihy podobné této.“
Vlastimil Vondruška
Epištoly o elitách a lidu
Místo úvodu krátké objasnění, co titul knihy znamená, abych se vyhnul kritikům, kteří obvykle vědí nejlépe, co vlastně chtěl autor názvem díla vyjádřit a jak to myslel.
Epištola – literární sdělení, které formou dopisu pojednávalo o obecných či konkrétních věroučných, liturgických, morálních či filozofických otázkách života křesťanů. Podnětem k sepsání takového listu bývaly obvykle autorovy osobní zkušenosti či pochybnosti o správnosti konání církevní obce, jíž svůj dopis adresoval.
Elita – úzká skupina lidí, která díky svému mocenskému postavení určuje běh života lidu, svým vzděláním mu přináší nové poznání světa a díky talentu ho baví a těší. Za to požívá jisté úcty a lid ji živí svou prací.
Lid – ti ostatní, jejichž běh života je určován vládci. Dostává se mu poznání z úst učenců a těší ho tvorba talentovaných umělců. Pokud však elity vnucují lidu postoje, poznání a zábavu, s nimiž bytostně nesouhlasí, nerozumí jim a nemíní je přijmout za své, reptá. V takových dobách pak vycházejí knihy podobné této.
Proměny našich elit
Chápání elit u nás se za posledních třicet let významně změnilo. V době socialismu byla podle oficiální ideologie domácí společnost na rozdíl od té kapitalistické prosta elitářství. Považovat se za elitu byla maloburžoazní úchylka. Všichni jsme si rovni. Ovšem jak říkával lidový humor, někteří jsou si rovnější. I když tedy elita ideologicky neexistovala, byla komunistická strana předvojem světového proletariátu, a tak de facto elitou byla. Podle toho se chovali někteří její členové, ale především funkcionáři, příslušníci byrokracie a represivních složek. To bylo samozřejmě trnem v oku zbytku společnosti.
A jak už to tak u nás bývá, základem české revolty byl Švejk a lidový humor. Na téma komunistů a elit vznikaly desítky stovky vtipů. Tady je jeden z nich: „Duch Gustáva Husáka se po sto letech vrátí na zem a je zvědavý, jak na něj pamatuje historie. Chodí po ulicích, vyptává se, ale nikdo si na jeho jméno nevzpomíná. Nakonec zajde do knihovny, otevře encyklopedii u písmene H a tam čte: Gustáv Husák – nevýznamný politik éry Karla Gotta.“
Po roce 1989 se nějakou dobu neřešilo, kdo je a není příslušníkem elit. Společnost se dělila mnohem jednodušeji na ty spravedlivé a morálně čisté na jedné straně a na bývalé komunisty a estébáky na straně druhé. To se uměle přiživovalo třeba vydáním Cibulkových seznamů či lustračním zákonem, protože podobné dělení společnosti bylo politicky výhodné.
Prvním zlomem bylo rozštěpení Havlovského Občanského fóra, z něhož v roce 1991 vyvedl Václav Klaus tu pragmatičtější část a založil Občanskou demokratickou stranu. Původně jednotná postrevoluční společnost „morálně čistých“ se začala politicky a rovněž společensky diverzifikovat.
K tomu přistoupily vlivy ekonomické – restituenti získali majetky, v kuponové privatizaci zbohatli většinou šíbři (často z tábora bývalých komunistů), padly vytunelované banky, začala se likvidovat zemědělská družstva a přicházely nadnárodní firmy, které postupně zadusily nadšení tisíců malých podnikatelů. Jak říká Mika Waltari v Egypťanu Sinuhetovi: „Nic se vlastně nezměnilo, bohatí dál bohatli a chudí chudli.“ To vše změnilo pohled společnosti na to, co je a není elita. Objektivně, ale i v očích lidí.
Majetek už člověka nediskvalifikoval, navzdory postkomunistickým řečem stoupenců socialismu (včetně toho tzv. demokratického) a odborářů, že podnikatelé šmahem kradou. Růst úřadů formoval nové byrokratické elity. K tomu nutno připočítat specifický český fenomén, jímž je neukojená skupina stoupenců Václava Havla, která si dělá morální právo rozhodovat o tom, co je správné, i když ztratila faktickou politickou moc. Stejně tak se začaly mezi elity drát mluvčí aktivistů a nátlakových neziskových organizací, zastupujících často jen sebe a několik kamarádů. Dále komentátoři a novináři a narůstající počet politologů z nepřehledného množství fakult a ústavů. A samozřejmě politici, neboť za politika se dnes považuje každý, kdo má nějakou funkci.
Stále více se rozevíraly nůžky mezi tím, co je opravdová elita a co pouhá pseudoelita. Celý tenhle proces zkomplikoval ještě vstup do Evropské unie, díky němuž se vnímání elit zkombinovalo s tlakem „bruselské vrchnosti“, podle něhož je pro nás rozhodující beztvaré evropanství místo struktur národních. Elitami jsou v první řadě „noví evropští páni“. Možná trochu přeháním, ale ono to tak podle dikce politiků a části médií opravdu vypadá. Jenže přesně tohle jsou do praxe uvedené sociologické modely jednání, které popisuji v jiné části téhle knihy. V tomto ohledu je však náš rybník určitě menší, aby se do něj vešly všechny elitní ryby. A tak se hádáme. Ale hlavně, elity se hádají mezi sebou.
Panovníci, poslanci a neomylnost
O vzniku vládnoucích elit bylo v odborných publikacích řečeno více než dost. Je to jedno z klíčových témat sociologie a řady dalších společenskovědních oborů, oblíbené také u publicistů a spisovatelů. O panovnících a o tom, jak by měli vládnout, se vedly a vedou diskuse neustále. Je to téma složité, a proto se na tento fenomén podívejme ze specifického úhlu pohledu. Každý panovník se totiž snaží lidu vnutit představu, že má takové kvality, které ho opravňují vládnout. Proberme si tedy některé z nich.
První vlastností panovníka je, že má vždycky pravdu. Na toto téma existuje okřídlený vtip, který jsem si dovolil nepatrně aktualizovat: „V rámci zjednodušení pravidel připravila Evropská unie novou ústavu. Má jen dva články. Článek jedna zní – Brusel má vždycky pravdu. Článek dva zní – Nemá-li Brusel pravdu, platí článek číslo jedna.“
Chce-li někdo vládnout, musí se logicky obestřít nimbem dokonalosti a neomylnosti. To znamená dělat rozhodnutí, která panovníka jako vládce kvalifikují. Jenže i zabednění panovníci a politici chápou (alespoň doufám), že něco takového není v lidských silách. Panovník a politik nikdy neuspokojí všechny. Ne každé rozhodnutí je promyšlené a správné. Mnohá rozhodnutí se dělají nikoli proto, že jsou správná, ale vynucená okolnostmi či různými zájmovými a vlivovými skupinami. A některá jsou prostě jen hloupá. Aby se tyhle kosmetické vady na kráse odstranily, je třeba rozhodování vládců zahalit do hávu mystiky. Tím je buď představa o božím předurčení, anebo o neomylnosti demokratického rozhodování.
Pokud vládce udělá rozhodnutí, nelze na ně nahlížet racionálně a přemýšlet, zda je dobré či špatné, ale je třeba ho chápat jako něco skoro tak posvátného, jako je samotná podstata vesmíru. Myšlenky vládců se nekritizují, je třeba se před nimi poklonit v němém úžasu. Panovník, ministr, poslanec, ti všichni jsou neomylní a každé jejich rozhodnutí je klenotem, za který jim musíme být vděční. A pokud se nám náhodou nelíbí, je chyba v nás, protože nechápeme dosah panovníkových vizí, neboť on hledí dále a vidí to, co my, prostý plebs, vidět nemůžeme.
