The Guardian, 9. února 2017
https://www.theguardian.com/books/2017/feb/09/alice-broadway-first-book-ink
Jak vysvětlit víru? Alice Broadway k tomu používá příměr s dortem. „Víra není jenom kousek vašeho života, který skvěle zapadá mezi ostatní; víra má vliv úplně na všechno. Takže když vás vaše víra opustí, změní se úplně všechno: váš rodinný život, vztahy s přáteli, vaše životní rozhodnutí. Já si to představuju jako dort: není to, jako když jednoduše odkrojíte kousek dortu, ale spíš jako kdybyste se zbavili veškeré mouky. Nedá se jí zbavit jen tak, a když to přeci uděláte, výsledek pak vypadá úplně jinak.“
Broadway dobře ví – má s tím bolestivou osobní zkušenost –, jaké to je věřit a pak o víru přijít. Narodila se v roce 1980 do rodiny evangelíků, která žila v městečku Thame, jen pár kilometrů od Oxfordu. Alice později žila deset let v evangelické komunitě poblíž Prestonu. Ale život v církvi, v níž její otec pracoval jako mládežnický vedoucí, pro ni začal být složitý. Broadway říká, že spolu se svou rodinou „zažívali šikanování a nepatřičnou manipulaci, což postupně vedlo ke krizi víry.“
V roce 2014 došlo ke zlomu. „Rozhodli jsme se opustit církev, jejíž vůdce a vedení celkově bylo nezpochybnitelné a nenapadnutelné,“ říká Broadway. „Bylo nám řečeno, že jsme neloajální farizejové, protože nesouhlasíme s těmi, kteří stáli v čele. Jako rodina jsme cítili, že v takovém prostředí nemůžeme zůstat.“
Ztráta křesťanské víry pro ni bylo to nejhorší, co si dokázala představit. Ale útěchu našla v jiné aktivitě: v psaní. „Psaní pro mě bylo způsobem, jak všechno zpracovat… když toho na mě bylo moc,“ říká autorka. „Dívat se na jiný svět, na jiného člověka a na jinou krizi víry bylo mnohem jednodušší.“
Sklíčená a deprimovaná se Broadway začala zabývat otázkami týkajících se smrti, zpochybňovala zažité názory na soudy, posmrtný život a věčnost, které byly dřív základním kamenem její existence. „V evangelickém křesťanství se klade velký důraz na ‚víru v budoucnost‘: důležitá je myšlenka, že všechny životní těžkosti za to stojí, protože až zemřeme, ocitneme se v dokonalém světě s Bohem,“ říká. „Bylo asi celkem nevyhnutelné, že jsem začala být otázkou smrti trochu posedlá!“
Dokument o starověkém Egyptě zavedl její myšlenky trochu jinam, začala se zabývat různými přístupy ke smrtelnosti a tím, co by mělo být ze života zachováno. A když Broadway narazila na práci akademika z University College v Londýně, zjistila, že si dokáže představit kulturu, která se smrti nebojí – a to byl první zárodek nápadu na její první román INK.
Kniha je zasazená do světa, kde se život každé postavy vepisuje přímo do její kůže. Lidé v románu Tajemství kůže si pořizují tetování, aby si zaznamenali důležité životní okamžiky: manželství, narození dítěte, novou práci, a dokonce i mileneckou aféru. Po smrti je ve fikčním světě Alice Broadway tělo zemřelého staženo z kůže – a kůže těch, jež jsou uznáni za hodné zapamatování, je uchována v podobě knihy, kterou opatruje jejich rodina.
Občané, kteří nejsou hodní takové pocty, jsou odsouzeni k zapomnění, takže jsou jejich knihy veřejně zničeny, čímž se stávají zapomenutými – což je osud mnohem horší než smrt. V tomto fikčním světě se ale nacházejí tací, kteří potetováni být nechtějí, takzvaní prázdní, kteří byli násilím vysídleni za zdi města, a povídá se o nich, že kradou duše.
Tajemství kůže začíná ve chvíli, kdy šestnáctiletá Leora přijde o otce a zjistí, že ještě než se narodila, byl její otec označen symbolem vrány. Své tetování v týle skrýval, protože kdyby se o něm někdo dozvěděl, znamenalo by to, že po smrti bude jeho kniha kůže zničena. Leora se spojí s kamarádem a snaží se zajistit, aby se úřady o tetování nedozvěděly, a ona tak mohla zachránit otce před druhou smrtí.
Román vznikal z Leořiny ztráty. „Nechtěla jsem jejího tátu zabít, ale nějak se to prostě stalo,“ říká Broadway. „První, co jsem napsala, byla scéna, kdy Leora naposledy viděla otcovo tělo, a to se pak vrátilo v podobě knihy – musela jsem zachytit ten rozdíl mezi koncem života a začátkem toho nového, jak ho viděli oni.“
Hrůzný proces stahování a konzervace kůže, který Broadway popisuje, může někomu připadat jako trochu silná káva na knihu pro mládež, ale Broadway říká, že od začátku na cílové publikum myslela, sama byla fanynkou knih Patricka Nesse, Suzanne Collinsové a Meg Rosoffové. Reakce na poněkud strašidelný námět jsou prozatím rozpolcené: „Setkala jsem se s lidmi, kteří se prostě nedokázali smířit s představou stahování z kůže nebo kteří byli na takové věci citliví a už jen samotná myšlenka je odpuzovala, což je pochopitelné. Ale pak jsem se setkala i s takovými reakcemi jako: „Tetování mě fascinují, tohle mě opravdu nadchlo.‘“
S takovými čtenáři autorka sdílí fascinaci tetováním, ale sama ještě nenašla odvahu, aby usedla do tetovacího křesla. „Část mého já zoufale touží po tetování. Když jsem studovala všechny podrobnosti, začala jsem tím být trochu posedlá. Tatéři, se kterými jsem se setkala, byli naprosto neskuteční a potetovaní lidé, s nimiž jsem mluvila – je to samostatná kultura, je to úžasné, a přeci se nedokážu přinutit, abych se stala její součástí. Nejsem si jistá proč. Myslím, že to má hodně společného s tím, že už je to napořád, že to o vás něco vypovídá a jak vnímáte svoje tělo.“
Na konci prvního dílu trilogie se Leora nachází na stejném bodě své duševní cesty jako její stvořitelka. Na druhém dílu se pracuje 1a autorka má plán i pro třetí díl. „Momentálně jsem ve fázi, kdy jsem všechno rozebrala na kusy a zbyla mi jen suť, takže si musím rozmyslet, co z toho postavím teď. Je to dost zvláštní pozice,“ říká Broadway. „Přejít od pohledu na svět, který byl celkem jasný a byl založen na zjevných jistotách, k čistě agnostickému vnímání všeho kolem je dost nepříjemné, čeká mě dlouhá cesta.“
Svým způsobem její kniha vypráví její vlastní příběh, vypráví dál, „a ještě jsem nedošla na konec. Jsem vážně zvědavá, jestli se to na konci celé trilogie pro Leoru celé uzavře.“ Ale psát román o něčem tak děsivém a bolestném, jako je ztráta víry, je způsob, jakým získat kontrolu, protože si „může vybrat, kdo nakonec vyhraje.“ Usměje se a pokrčí rameny. „To se v životě nestává, ne?“
Foyles, profil knihy a exkluzivní rozhovor s autorkou
http://www.foyles.co.uk/Author-Alice-Broadway
Jak jste přišla na námět svojí knihy?
Těžko říct, kdy přesně to bylo, ale řekla bych, že ten nápad vznikl spojením dokumentu o posmrtných rituálech ve starověkém Egyptě a mojí menší závislosti na sociálních sítích! Myšlenka uctívat mrtvé tím, že je si je budeme držet blízko, mě fascinovala – obzvlášť v kontrastu s naší kulturou, která se smrti bojí a mrtvá těla jsou k vidění jen zřídka a pokaždé rychle pohřbena nebo zpopelněna. Také mě zajímalo, jaký by měla naše láska ke sdílení našich životů na sociálních sítích vliv na to, jak bychom chtěli, aby si na nás lidé pamatovali. Svět a příběh série INK vznikal tím, že jsem o tomhle všem hodně uvažovala.
Zajímají tetování i vás osobně? Protože je rozhodně popisujete jako velmi krásnou a samozřejmě také velmi mocnou věc.
Připadám si jako naprostá podvodnice, protože sama žádné tetování nemám. Hlavní hrdinka knihy Tajemství kůže Leora se nemůže rozhodnout, jaké tetování by měla zvolit, a já se k tomu stavím celkem podobně – chtěla bych, aby bylo dokonalé! Hrozně se mi líbí, jak se během mého života kultura tetování proměnila. Pamatuji si, že jako dítě jsem si tetování spojovala s věcmi, kterým jsem se měla vyhýbat. Myslím, že teď jsou tetování mnohem dostupnější a samozřejmě mnohem běžnější. Podle mě jsou krásná a lákavá: pro mě jsou významy a důvody stojící za pořízením tetování naprosto fascinující. Táhne mě to ke kultuře, v níž si lidé sami vytváří galerie uměleckých děl, která mohou nosit na kůži.
Kolik jste si toho musela nastudovat o historii tetování i o jejich vytváření v praxi?
Zjišťování všech potřebných informací mě na celém psaní knihy bavilo asi nejvíc. Byla jsem odkázána na velkorysost odborníků a žasla jsem nad tím, jak jsou lidé laskaví a jak vlídně se se mnou podělili o své dovednosti a vášně. Navštívila jsem Emmu Kierzek v lancasterském ateliéru Aurora Tattoo a bylo mi ctí sledovat ji při práci a vyzpovídat ji, zatímco tetovala svého zákazníka. Hovořila jasem také s doktorkou Gemmou Angel, která je odbornicí na zakonzervovaná tetování. Její znalosti pro mě byly nedocenitelné – kdo jiný by mi dokázal říct, jak moc se kůže při vydělávání srazí nebo jaká jsou konzerovaná tetování na omak? Sama mi byla jako spisovatelka a tatérka velkou inspirací. Strávila jsem také spoustu času návštěvami muzeí a tím největším zážitkem byla možnost prohlédnout si zakonzervovaná tetování ze sbírek Wellcome Collection v Londýně.
Mnoho diktátorských režimů je založeno na strachu z jinakosti, stejně jako tady, kdy byli prázdní démonizováni a vytlačeni ze společnosti. Je to nadčasový pojem, ale uvažovala jste o konkrétních příkladech ze současnosti?
Strach z jinakosti je zvláštní, že ano? Protože podle mě se na tom zakládají všechny naše strachy: dává smysl bát se toho, co neznáme. Řekla bych, že nejvíc mě provokuje naše snaha zůstat v nevědomosti: dál se bát neznámého, protože známe alespoň ten strach. V tomto ohledu by se podle mě Tajemství kůže mohlo vyjadřovat k některým současným událostem – co kdybychom zjistili, že ono jiné a neznámé není tak odlišné, jak jsme si mysleli, a že jsme byli vězni vlastního strachu, ne onoho neznáma?
V Leořině světě ovšem chybí odpuštění, možnost začít znovu. Myslíte, že v dnešní společnosti existuje spása, nebo lidé stigmatizují ostatní úplně stejně, ač možná ne tak doslova?
V Tajemství kůže se před chybami z minulosti utéct nedá, protože všechny vaše činy jsou vám už napořád vytetovány na kůži. Pro mě spás určitě existuje a je rozhodně zapotřebí odpouštět, ale někdy s těmito pojmy zacházíme až příliš lehkovážně. Spásu a odpuštění vidím jako způsoby, jak nechat minulost za sebou a vyjít vstříc nadějné budoucnosti, ale řekla bych, že ve skutečnosti nedokážeme přijmout spásu a odpuštění, pokud není učiněno zadost také spravedlnosti. Naše životy, utrpení a selhání jsou velmi složité – myslím, že se nám líbí představa odpuštění, ale bráníme se té bolesti, které odpuštění přináší. Je to velmi křehká věc, stejně jako mezilidské vztahy a schopnost doufat. Ale já věřím, že má cenu snažit se dosáhnout spásy a odpuštění.
Vaše kniha je o hledání pravdy. Je možné tajit něco před někým pro jeho vlastní dobro? V příbězích pravda vždycky vyjde najevo, ale je tomu tak i v životě?
Každý člověk je plný tajemství. Složitější je ovšem vědět, která tajemství by měla být odhalená, která by měla zůstat skrytá a kdo má právo o tom rozhodovat. Podle mě se nám všem líbí představa pravdy, ale ta je ve skutečnosti hodně složitá a často dost ošklivá. Řekla bych, že žijeme ve společnosti, kterou dokáže ovládat hanba, a právě kvůli tomu vznikají další a další tajemství a o to větší je to pak skandál, když pravda vyjde najevo.
Co pro vás bylo výzvou při vytváření dystopie?
Dystopie má tak silné kořeny, vzniklo tolik úžasných příběhů, neskutečných postav a vynikajících zápletek, takže člověk má pokaždé strach, že to, co vytvoří, nebude nic nového, ale jen ubohý pokus o uctění zavedeného žánru. Z mého pohledu má dystopie vždy co říci k aktuální společenské situaci, ale já jsem chtěla, aby Tajemství kůže nabízelo čtenáři spíše únik ze současného světa, a ne kritiku naší společnosti.
Tajemství kůže je první díl trojdílné série. Máte už rozvrženou druhou a třetí knihu, nebo jsou už dokonce napsané?
Teď si dávám menší pauzu od psaní druhého dílu2, abych našla odpovědi právě na tyto otázky. Vím, kam míří druhý díl, a u třetího dílu vím, jak chci skončit, ale nejsem si úplně jistá, jak se ta dostanu
Bála jste se někdy, že v této knize napíšete něco, co vám v dalších dílech bude na překážku?
No jistě – každou chvíli! A trvá to do teď. Ale na druhou stranu je příjemné mít Tajemství kůže jako pevný, neměnný svět a snažit se dalšími dvěma knihami navazovat na to, co už jsem vytvořila. Ale ano, děsí mě, že mi něco uteče!
Liší se nějak mytologie – legenda o Bílé čarodějnici –, na které je Leořin svět založen, od starověkých náboženských textů, které jsou platné dodnes, ale v současnosti jsou využívány spíše jako záminka k válce než k míru?
Mě mýty fascinují – využívají příběh, aby nějak vysvětlily, jak funguje svět. Je to krásný způsob, jak říct: „Věci jsou tak, jak jsou“ nebo „Tohle nesmíš dělat, nebo se ti stane to samé“. Právě proto náboženské skupiny mýty využívají, protože promlouvají k naší lidskosti a našim duším tak, jak to fakta nedokážou. Miluji teologii a úvahy o hermeneutice: o tom, jak lidé interpretují příběhy, náboženské texty a historii. A o to právě v případě mýtů a příběhů jde – hrozně záleží na jejich interpretaci. Existuje biblický obraz, ve kterém je „slovo Boží“ mečem, a v mém podání jsou mýty stejné (jak v kontextu náboženství, tak i série INK): jsou silné, úžasné, ale může z nich jít strach, pokud skončí ve špatných rukou.
