rozhovor s Vlastimilem Vondruškou

rozhovor s Vlastimilem Vondruškou
Právo první noci

Právo první noci – rozhovor s Vlastimilem Vondruškou k jubilejnímu 25. knižnímu titulu s Oldřichem z Chlumu

Neuvěřitelných pětadvacet knih s jedním hrdinou a přes půl miliónu prodaných výtisků, to je vizitka Oldřicha z Chlumu. Čím si úspěch téhle řady historických detektivek vysvětlujete?
Nikdy jsem se příliš neřídil tím, co o literatuře píší kritici, ale vždycky jsem se snažil hledat smysl tvorby a základní principy ve světě, který nás obklopuje. Podle mě se knihy mají psát především pro čtenáře. A to znamená, že se neustále snažím vnímat to, co oni od literatury očekávají. Na rozdíl od mnoha oficiálních kritiků si nemyslím, že je povinností literatury lidem předkládat závažná témata, jimiž je vytesáme do podoby, jakou by si představovala vládnoucí ideologie. Knihy mají v první řadě dávat lidem naději a víru v to, že život pozemský je navzdory všem strázním krásný, a stojí za to za něj bojovat. A to znamená, že chci lidem předkládat hrdiny, kteří jsou opravdovými hrdiny a ne zkrachovalci, kteří hledají svou identitu. Takových vidí kolem sebe celé zástupy, proč tedy o nich ještě číst ve volném čase? 

Takže rytíř jako je Oldřich z Chlumu?
A proč ne? Co je špatného na tom, pokud píšete o kladném hrdinovi? Rytíři v dnešním světě chybějí. Nemluvím jen o normálním společenském styku mezi lidmi, ale také o ochotě hájit pravdu a spravedlnost. Chytří detektivové a spravedliví soudci jsou něčím, co lidé potřebují vždycky. A pokud jim je neumí nabídnout svět, v němž žijí, alespoň o ideálu pravdy sní. Vezměte si dnešní realitu! Soudní věci jsou tak spoutané statisíci předpisů, že nelze prakticky nikoho odsoudit, protože se můžete odvolávat do nekonečna, dělat obstrukce a průtahy, a vše vám jako obviněnému projde. Soudci se často ani nesnaží soudit, protože je to boj s větrnými byrokratickými a lidskoprávními mlýny. Věřte tomu nebo ne, ale mezi mými čtenáři je hodně soudců, kteří jistě závidí svým kolegům v minulosti, kdy měli kompetence, o jakých se našemu soudnictví ani nesní. Ano, Oldřich z Chlumu je rytíř, a i když je to postava literární, věřím pevně, že může mnoho čtenářů inspirovat, aby se i oni chovali někdy jako rytíři. V první řadě doma a k ženám. Literatura může vytvářet vzory pro život, a těmi by rozhodně neměli být jen depresivní skandinávští kriminalisté nebo američtí zkorumpovaní soudci.

Pro svůj jubilejní pětadvacátý příběh jste si jistě vybral zajímavou zápletku a také místo, kde se bude odehrávat. Právo první noci určitě atraktivním motivem je.
Román není vědecké dílo, ale stylizace. Proto v něm s právem prvním noci pracuji trochu volně, ale jinak to nejde. Ve skutečnosti o něm víme velice málo. Historicky, a to ještě v ne úplně jasných souvislostech, je doloženo v německých zemích, později se objevuje v renesanční literatuře. Nicméně v nějaké podobě se místy uplatňovalo a poněkud neobvyklou podobu mu dal i můj románový majitel Krakovce, kde se kniha za časů Přemysla II. Otakara odehrává. Nejde ovšem o český Krakovec, ale ten moravský. Málokdo totiž ví, že zámek a kdysi tvrz toho jména stojí nedaleko Prostějova. A proč se jubilejní příběh odehrává tam? Inu proto, že ho kdysi vlastnili pánové ze Zástřizlí! Panoš Ota tu tedy má složitý úkol, pomoci sestřenici obviněné z vraždy svého manžela. 

Prozradíte víc?
Jen začátek románu. Při přestavbě Krakovce na počátku 17. století se najde ve sklepení v zazděném výklenku kostra, která má na krku stříbrný medailon, na jehož jedné straně je erb pánů ze Zástřizlí a na druhé nápis OTA 1266. Víc neprozradím.
 

Autor: Alan zveřejněno: 13.9.2019 přečteno: