Sedmidílná sága vypráví o událostech slavné i pohnuté doby 15. století v Českém království. Snad žádná jiná historická epocha našich dějin není v obecných představách tak kontroverzní, jako právě husitství. Ta doba je pro dějepisné líčení o to složitější, že obě strany, katolická i kališnická, měly svým způsobem pravdu, ale obě současně páchaly bezpráví. Snad poprvé se v naší literatuře objevuje dílo, které se odehrává v obou znepřátelených táborech, aniž by jeden upřednostňovalo před druhým. Historicky věrně popisované události tvoří kulisu čtivého a napínavého příběhu rozvětvené rodiny Prokopů, jejíž příslušníky postaví neúprosný osud proti sobě.
Předposlední díl celé ságy představuje léta, kdy byl český král Jiří z Poděbrad na vrcholu své moci. Právě v té době se mu podařilo zlomit odpor vedlejších zemí Koruny české. Jenže posilování moci panovníka, který si v očích zbytku Evropy nesl cejch kacíře, znamenalo zesílení tlaku proti němu. A jako už několikrát v minulosti se papežově politice podařilo poštvat proti českým zemím uherského krále. Jenže Jiří z Poděbrad byl nejen obratný válečník, ale také mimořádně šikovný diplomat. Navíc musel stále zápasit s domácí opozicí katolicky smýšlejícího panstva a s nároky církve.
Šestý díl epopeje končí smrtí Jiřího z Poděbrad. V prostředí boje a intrik postupně umírají příslušníci druhé generace rodu Prokopů a na jejich místo nastupují děti a vnuci. Jejich svět však už není naplněn původními ideály kališnického hnutí, ale pragmatickým zápasem o majetek a postavení. V mnoha případech však také úsilím o prosté lidské štěstí. Vyprávění nás opět zavede do Prahy, Písku, Plzně a dalších měst, ale také na rožmberská a poděbradská panství, do Horních Uher, Říma a spolu s poselstvem českého krále i do dalších zemí.
Ukázka:
„Mám pro tebe skvělou zprávu,“ řekl Jan Malovec z Pacova ženě, když se vrátil z Chebu. „Jednání pozítří skončí, i když všichni určitě spokojení nebudou. Myslím si totiž, že se podařilo dohodnout méně, než se očekávalo. Němečtí velmožové nabízeli králi Jiříkovi, aby se stal hejtmanem říšského vojska a s ním vytáhl proti Turkům. Počítali samozřejmě s vojenskou pověstí nás, Čechů, ale on na tuhle vějičku nesedl a odmítl. Pak mu nabídli úřad správce, který udělá pořádek v Říši. O tom se stále jedná. Král Jiřík se tváří vstřícně, ovšem postavení správce je mu málo. Pokud si má pálit prsty, pak jedině za podmínky, že ho uznají římským králem. Jenže to by vedlo k posílení bavorských Wittelsbachů. Nezapomeň, máme tu smlouvu z loňského října, podle níž si dcera našeho krále, až dospěje, vezme za manžela syna bavorského vévody. I když je ta svatba daleko, je to dobrý základ pro spojenectví. A proto myšlenku římského královského důstojenství odmítli Hohenzollernové. Bez jejich podpory to nepůjde. Těm by se posilování vlivu Bavorska vůbec nelíbilo.“
„Hm,“ opáčila bez většího zájmu Markétka. Nechápala, co je na tom tak skvělého, aby jí to manžel vykládal s takovým nadšením. Navíc tohle všechno bylo zřejmé už před několika dny. Dobré bylo jen to, že konečně odejdou z téhle vesnice a vrátí se domů.
„Ale to není všechno,“ pokračoval Jan Malovec a na okamžik se významně odmlčel. „Jak ale vidím, tebe to nudí. Mám vůbec pokračovat?“
Markétka zpozorněla. Znala ho a věděla, že když má dobrou náladu, rád ji napíná. Takhle nějak si představoval, že je vtipný. Jindy by asi opáčila, že opravdu dál mluvit nemusí, aby pozlobila i ona jeho. Jenže nudila se tu příliš dlouho a nakonec zvědavost zvítězila. Sepjala ruce jako malá holčička a požádala ho, aby pokračoval.
Přesně na to Jan Malovec z Pacova čekal. „Tak za prvé, zítra se bude v Chebu konat hostina s taneční zábavou. Velmožové, kteří tu mají manželky, je mají přivést s sebou. Ale jak jsem spočítal, na všechny muže, kteří si budou chtít zatančit, rozhodně stačit nebudete. Je vás tu jen pár. Proto konšelé přivedou své manželky, ale ty dvorské tance příliš neovládají. Myslím, že půjdeš z náruče do náruče.“
Markétka věděla, jak její manžel nerad tančí a na dvorských zábavách jí nechával úplnou volnost. Radostně zatleskala a odměnila ho úsměvem. Ale okamžitě pochopila, že to není konec dobrých zpráv.
„A teď to hlavní. Náš král Jiřík pomůže Albrechtovi v boji proti císaři Fridrichovi. O tom jsem ti už říkal. Ale...,“ dramaticky se odmlčel, natáhl ruku pro číši vína, jako by to už nemohl žízní vydržet, a slastně upíjel. Nepospíchal.
Markétka rychle uvažovala. Odpověď byla jasná. Její manžel se toho vojenského tažení účastní. A zjevně ne jako bezvýznamný rytíř.
„Budu druhým hejtmanem,“ pochlubil se konečně. To bylo zatím nejvyšší postavení, jakého na dvoře českého krále dosáhl.
„Kolik nás to bude stát?“
„Nic! Náklady vojenského tažení hradí přece vévoda Albrecht.“
Markétka vstala, obešla stůl a posadila se mu na klín. Nejprve ho uličnicky zatahala za vousy a pak políbila.
Jan Malovec z Pacova se už dávno podvolil jejím rozmarům. Ona byla bohatá a on ne. Život na borotínském panství zábavný nebyl, s ní však mohl pobývat na Starém Městě pražském, kde zdědila po babičce nádherný dům. A patřil ke královskému dvoru. Co víc mohl muž chtít? Nebyl ostatně jediný, kdo vděčil za pohodlný život své ženě.
Někde uvnitř duše sice stále cítil potupu, že nebyla urozená a ještě zmrhaná, když si ji bral. Ale byla to žena celkem pěkná, takže ji nakonec začal mít rád a záleželo mu na tom, aby jí vyhověl. Pokud si mu sedla na klín, bylo to jako vyznání lásky. Markétka byla jako kůň. Když se k ní choval dobře, nesla ho k jeho úplné spokojenosti.
Večer se šlo spát hodně pozdě. Hospodářova manželka musela ohřát několik věder vody a Baltazar spolu s Janem Malovcem přitáhli do jizby dřevěnou káď, v níž se jindy spařovaly otruby pro dobytek. Pak Baltazara vyhnali ven, aby nepřekážel a neočumoval. Jan Malovec se pohodlně usadil na lavici a s potěšením sledoval svou ženu, jak se koupe. Bylo to jeho manželské privilegium, kterému se Markétka ochotně podvolila. Když ještě žila její moudrá babička, radívala jí, aby svému manželovi vyhověla i tehdy, pokud se jí to nelíbí, protože každý chlap je jako nepokojný hřebec. Pokud žena chce, aby neobskočil jiné, musí mu poskytnout, co se mu líbí. Pak si ho udrží. Markétka nikdy nezapomněla, jak ho kdysi přistihla s onou tlustou děvečkou. Tohle nemínila už nikdy připustit.
Po koupeli vytáhla z truhlice honosné brokátové šaty, které přivezla, ale zatím neměla důvod je obléknout. Přehodila je přes bidlo u pece, aby se do rána vyvěsily. S příchodem noci začalo sněžit a škvírami kolem okenic protahoval vítr. Když ulehali, celá vesnice už dávno ztichla a lidé spali. Markétka odmítla se s ním pomilovat.
„Blázníš?“ zlobila se. „Jsem vykoupaná. Je pozdě!“
„A musíš mít sílu, abys zítra zvládla nápor obdivovatelů, že?“
Pohladila ho po tváři a něžně slíbila, že mu to zítra večer vynahradí.
Do rána všechno pokryl čerstvý sníh. Na dvoře byly závěje vysoké na loket, ale venku ho leželo ještě víc.
„V tomhle se pojede do Chebu obtížně,“ hlásil Baltazar, který se vrátil z návsi. Byl se podívat za humna, jak vypadá cesta k městu. „Jet na koni je nebezpečné.“
„Co ty o tom víš?“ rozzlobila se Markétka. S pomocí jeho ženy se právě strojila.
„Před třemi lety se mi zabil bratr, když jel ve stejných závějích za svou snoubenkou,“ opáčil klidně. „Nechám ti, urozená paní, připravit saně. Jsou fortelné, svážím na nich dřevo z kopců. Ty se tak snadno nepřevrhnou.“
Markétka vrhla pohled na svého manžela. Jan Malovec seděl u stolu, jedl chléb tlustě namazaný tvarohem a z krajáče popíjel právě nadojené vlažné mléko. Nepatrně přikývl na znamení souhlasu. Markétka měla sice pocit, že ona jezdí na koni dobře, ale existovaly věci, v nichž se řídila úsudkem svého manžela, protože uznávala, že je pár drobností, kterým rozumí lépe než ona.
Do saní byli zapřažení dva koně. Nebyli vysocí, ale fortelní. Jeden ještě přežvykoval a oba se ohlíželi k domu. Markétka se zabalila do tlusté houně z ovčí vlny a posadila se na saně do slámy. Baltazar koně vedl za otěže, tuhle práci odmítl svěřit svému čeledínovi. Za nimi jel na koni Jan Malovec z Pacova. Prohlásil, že je rytíř a do saní neusedne, ani kdyby si měl polámat hnáty. Co by tomu řekli strážní u brány? Takovou ostudu by nepřežil.
Po nočním sněžení se vyjasnilo a pláně kolem cesty se ve slunci jiskřily, jako by byly posypané zlatým prachem. Do města dorazili bez obtíží, i když silně mrzlo. Markétka dala Baltazarovi šest stříbrňáků, aby počkal v zájezdním hostinci, ať se ohřeje a má na píci pro koně. „Ale ne aby ses ožral!“ varovala ho.
Hostina se konala ve velkém sále v patře chebské radnice, kde jindy zasedala městská rada. Sál s klenutým stropem a vysokými okny s hrotitými portály byl celkem slušně vyhřátý. V rozích stály velké železné koše s řeřavými uhlíky a zdi i sloupy byly vyzdobené barevnými látkami. U zdi proti dveřím stály lavice se sedáky vyloženými kožešinami. Tahle místa byla určená pro méně významné hosty. Vlevo byla dlouhá tabule s křesly pro nejvýznamnější účastníky slavnosti. K Markétině nelibosti byli usazeni na lavice, ale chápala to. U tabule budou s králem Jiříkem sedět panovníci, několik nejbohatších velmožů, pár prelátů a chebský purkmistr. Sotva se posadili, objevil se sklepmistr a podal jim číše se svařeným vínem.
Vedle dveří bylo nízké pódium, na kterém čekalo několik hudebníků. Kdykoli vstoupil nový host, herold oznámil jeho jméno a tituly, a pak hudebníci zahráli krátkou fanfáru, během níž ho dva konšelé uvedli na místo. Jako poslední se objevil Jiří z Poděbrad. Manželku s sebou v Chebu neměl, během jednání odcestovala, protože ji povolali k umírající tetě.
U stolu se podávaly vybrané lahůdky, ale hosté na lavicích museli jíst jen to, co dostali v miskách, které si přidržovali na klíně. V sále nebylo tolik místa, aby tu byly stoly i pro ně. A hodovat venku na nádvoří radnice v takovém mrazu nešlo.
Teprve když se všichni u stolu najedli a zvedli poháry k přípitku, začala taneční zábava. Král Jiřík věnoval první tanec manželce bavorského vévody Ludvíka Bohatého a bavorský vévoda ten svůj manželce chebského purkmistra. Kromě nich se k tanci přidali ještě nejváženější hosté sněmu, hesenský lantkrabě Ludvík, Ota z Mosbachu a oba Hohenzollernové. Ostatní uctivě seděli a čekali, až přijde řada i na ně.
Markétka s obdivem sledovala Jiřího z Poděbrad, který navzdory tomu, že nebyl zrovna štíhlý, tančil nejen se zaujetím, ale navíc skvěle. Manželka bavorského vévody si tanec s ním zjevně užívala, a i když se to neslušelo, několikrát se důvěrně dotkla jeho ruky. Zato její manžel se tvářil jako boží umučení a trpně snášel pozornost purkmistrovy korpulentní manželky.
Vedle Markétky usadili Burjana z Gutštejna, Hátu a jakéhosi pohledného mládence, kterého neznala. K jejímu obrovskému překvapení, když byl ohlášen druhý tanec, v němž se měli představit muži, kteří se honosili tituly říšských hrabat, ten mládenec vstal a vyzval k tanci ji.
„Moje matka mi nařídila, abych tu čest prokázal tobě,“ vykládal jí vesele. „Jste přece jedné krve. Já jsem Burjan mladší z Gutštejna. Protože jsem vzdáleně příbuzný s bavorským vévodou, říká se mi Bohatý, stejně jako jemu.“
„Jsi skoro tak starý jako Háta,“ podivila se upřímně. „Tak jaká matka?“
„Je vlastně macecha, ale to zní divně, nemyslíš, krásná paní?“
Markétka pochopila, že je opravdu po svém otci. Stejně bezstarostný, rád žertoval a ještě raději měl pěkné ženy. A rozhodně nebude vzorem ctností, jako nikdo, kdo se honosil erbem pánů z Gutštejna. To už asi byla rodová tradice. Ani její manžel nebyl vzorem ctností, ale jeho hříchy jí připadaly upatlané a přízemní, zatímco tihle bohatí velmožové uměli hřešit s mimořádnou grácií a dvorností. Odměnila ho zářivým úsměvem.
Sotva tanec skončil a odvedl ji na místo, ani si nestačila sednout, když se vedle ní objevil Jiří z Poděbrad: „Věnuješ teď tanec svému králi, urozená krásná paní?“
Markétka si všimla závistivých pohledů několika šlechtičen, které seděly na lavici před ní, a srdce jí poskočilo pýchou. Zdvořile se uklonila a opáčila, že jí bude nejen ctí, ale mimořádnou radostí postavit se vedle tak vynikajícího tanečníka.
„Lichotit má rytíř ženě a ne obráceně!“ zasmál se v dobrém rozmaru král Jiřík a pohrozil jí. „Já na lichotky nedám!“
„Ani já ne,“ opáčila stejně lehce a pevně se mu zadívala do očí. Pochopil a přikývl.
Tančila se pavana, jeden z módních tanců, který byl rychlý, a příliš se při něm rozprávět nedalo. Když skončili, král Jiřík ji neodvedl zpět k Janu Malovcovi, ale k oknu, kde byl výklenek se sedille. Přivolal panoše se dvěma číšemi vína a posadil se vedle Markétky. To znamenalo důvěrný rozhovor.
„Znal jsem tvou bábu píseckou Markétu. Pokud jsi stejně chytrá, jako byla ona, pak věřím, že jsi svou poznámku neřekla jen tak do větru,“ začal věcně, když jí nejprve poděkoval přípitkem za tanec. Dvorskou zábavu si Jiří z Poděbrad vždycky uměl užívat a rád dokazoval své rytířství.
„Že jste skvělý tanečník?“ zeptala se Markétka lehce. Tušila, kam král směřuje, ale nemínila mu to jakkoli ulehčit.
Pobaveně se usmál. „Ano, celá Markéta. Nemluvím o téhle poznámce, ale o té, která následovala. Že nedáš na lichotky. Každá žena na lichotky dá, pokud se týkají její krásy. Ovšem chytrá žena nedá na lichotky, pokud se týkají její truhlice.“
„A počestnosti!“ dodala Markétka cudně. Bavilo ji hrát si s ním, protože tahle poznámka ho přece jen trochu vyvedla z jeho bohorovného způsobu řeči. Mrzutě stáhl obočí a chvíli si ji přísně měřil. Pak se ale znovu usmál a nepatrně zakroutil hlavou.
„Opravdu, jsi skutečně celá Markéta. Takže je zbytečné obcházet kolem té věci jako okolo horké kaše. Tvá bába podporovala věc kalicha jako správná křesťanka svými penězi. Tys je zdědila. Proto předpokládám, že i ty budeš ochotná půjčit občas svému králi.“
„Proto jste povolal do Chebu mého manžela a svěřil mu úřad druhého hejtmana?“
„Ano, proto,“ souhlasil věcně. Teď mluvil břitce, i když stále vemlouvavě. „Chápeš jistě, že rytířů, jako je on, zrodila má požehnaná země mnoho. Proto si musím vybírat ty, kteří mi mohou posloužit nejlépe. Chystám tažení do rakouských zemí. Potřebuji peníze na žoldnéře. Od tebe požaduji půjčku deset tisíc zlatých. Vím, že mi tolik můžeš poskytnout, pověděla mi to manželka kutnohorského mincmistra. Vím o tvých podílech, které v Kutných Horách vlastníš.“
Markétka se zamračila. Marie z Michalovic byla sice drbna, že jí nebylo rovno, ale o tomhle vědět nemohla. Král Jiřík jí neříkal pravdu, tohle mohl vědět buď od Mariina manžela Zdeňka Kostky z Postupic, nebo ještě spíše od podkomořího Vaňka Valečovského z Kněžmosta. Právě pro tyhle kutnohorské podíly se před lety rozešel s její babičkou ve zlém.
Bylo zbytečné se vymlouvat, Jiří z Poděbrad věděl přesně, kolik si ona může dovolit, a hodlal ty peníze získat. Proto pokrčila rameny a věcně se zeptala: „Co z toho budu mít já? A prosím, můj králi, ušetřeme čas řečmi, že to je má povinnost ke kalichu.“
„Vidíš, v tom se od své báby lišíš. Markétě vždycky ležel kalich na srdci.“
„Já vím, kráčela v čele studentů a bojovala po boku Jana Husa proti papežovým odpustkům. Kolikrát mi tohle vyprávěla!“
„Važ slova!“ napomenul ji ostře. „Ona má o kalich nehynoucí zásluhy! Proto si mohla dovolit hovořit se mnou jako rovný s rovným. Ale jaké zásluhy máš ty? Jen to, žes zdědila její majetek. Pamatuj, mluvíš se svým králem!“
Markétka se ulekla. Někdy si neviděla do úst a její sebevědomí bylo větší, než se slušelo. Jak stárnula, tohle si stále častěji uvědomovala, jenže když ji hovor zaujal, zapomínala na to. Musí se ještě hodně naučit, aby se na královském dvoře prosadila a udržela. A musí hledat jiné způsoby, než používala její babička, protože král Jiřík měl pravdu. Ona zatím žádné zásluhy neměla.
„Omlouvám se, můj králi,“ opáčila pokorně a cudně sklopila pohled k zemi. Tohle měla výtečně nacvičené a na většinu mužů to zabíralo. Zabralo to i na něj.
„Nejsme tu, abych tě vychovával. Od toho máš svého manžela,“ řekl dobromyslně. „Vraťme se k penězům. Ptala ses, co z toho budeš mít. Pokud mi ty peníze půjčíš, za půl roku ti vrátím deset tisíc a dvě stovky zlaťáků.“
„To rozhodně není nabídka hodná českého krále,“ protestovala. Pokud šlo o peníze, tak si byla jistá, že je správné nedat se obalamutit pěknými řečmi, ale ani výhrůžkami.
„Tvůj manžel se nadto stane druhým hejtmanem. Nabízím úrok křesťanský, pokud uvážíš, že za vojenskou pomoc vévodovi Albrechtovi dostanu peníze a z nich ti pak snadno půjčku splatím. Nic neriskuješ. Nebudou žádné průtahy, je to jistý zisk.“
„Pokud vojenské tažení vyhrajete. Ale co když ne a vévoda Albrecht nezaplatí?“
„Jak bychom mohli prohrát, pokud bude jedním z velitelů Jan Malovec z Pacova? Je to zkušený voják.“
Markétka zpražila krále Jiříka takovým pohledem, že se musel navzdory všemu pousmát a dobromyslně řekl: „Teď už se zase chováš jako tvá bába. Markétko, já ty peníze nutně potřebuji. Dám ti do zástavy mýta na cestě od Prachatic přes Písek až do Tábora. A také táborskou rychtu. Zapomenu i na neuctivá slova, která jsi svému králi řekla.“
„Sepíšeme o té zástavě listinu?“
„Nevěříš svému králi?“
„Co by na to odpověděla má moudrá babička?“
Jiří z Poděbrad se znovu zasmál. Dosáhl svého a v duchu musel uznat, že tahle žena má jiskru a určitě by byla chyba nezvat ji i v budoucnu na jeho královský dvůr.
„Dobrá, vystavím tu listinu. Ale něco za něco. Mám u tebe další tanec.“
Navzdory ostrým slovům se na sebe usmáli, protože s výsledkem byli spokojeni oba.
