Håkan Nesser

Håkan Nesser a jeho sériový vrah milující literaturu v příběhu Vlaštovka, kočka, růže, smrt

„Nesser píše tak věrohodným a osobitým stylem, že velká část ostatní krimi, ať už skandinávské nebo jiné, proti tomu vypadá jako řídká kaše. Nesserův svérázný a vytrvalý hrdina, komisař Van Veeteren, je jedním z nejvýraznějších protagonistů v detektivním světě. Temné a komplikované případy, s nimiž se potýká, vždy mají svou zvrácenou a přísnou logiku, jejíž vzorec musí komisař rozluštit. Velká autorita oboru, Colin Dexter, řadí Van Veeterena mezi největší postavy evropské detektivky.“ – The Guardian

Když učitel začne psát detektivky… Tak by se dal krátce charakterizovat příběh vstupu Håkana Nessera do světa literatury.  
„Nesser má pronikavý smysl pro to, nahlížet lidem do hlavy,“ říká o něm The New York Times.
Spolu s ním nahlédnete do hlavy sériového vraha milujícího literaturu 19. století v devátém příběhu Vlaštovka, kočka, růže, smrt Nesserovy cenami ověnčené série o policistech z fiktivního města Maardamu.

Håkan Nesser: Vlaštovka, kočka, růže, smrt
Z originálu  Svalan, katten, rosen, döden přeložila Helena Matochová.

Spojitost mezi škrtičovými oběťmi je velmi slabá. Když bývalý komisař Van Veeteren neochotně opustí bezpečí svého antikvariátu, aby se zase jednou utkal s poslem smrti, objeví vzorec se silnými vazbami na svět knih. Sériový vrah používá při zabíjení jména postav z románů z 19. století. Blake. Musil. Rilke. Vytuší, že má tu čest s vrahem nezvyklého typu. Velmi nezvyklého. Jaké jméno použije pro svoji další oběť?

Håkan Nesser býval učitelem na plný úvazek, první kniha mu vyšla v roce 1988, přesto ještě dalších deset let stál za katedrou, než se rozhodl stát spisovatelem na plný úvazek. Získal dlouhou řadu švédských a světových ocenění za literaturu a knihy mu vyšlu už ve více než 25 zemích. 
Dokázal vytvořit neobyčejně živé postavy detektiva Van Veeterena a inspektora Barbarottiho, kteří se pohybují v precizně zachyceném prostředí, inspirovaném zejména švédskými, nizozemskými, německými a polskými reáliemi.

 „Nesser ve svých knihách důkladně hledá kořeny zločinu v nemocné společnosti… Chopil se příležitosti a vytvořil svou osobitou temnou poetiku – a výsledek je perfektní.“ – The Wall Street Journal
 
„Temné švédské krimi novely Håkana Nessera se podobají klasickým anglickým ‚salonním detektivkám‘ – jsou to především hazardní hry s myšlenkami. Policie vyslýchá jednoho svědka po druhém a téměř všichni jsou podezřelí tak dlouho, dokud sami nezemřou.“ – Charleston Post & Courier
 
„Příběh s perfektně zachycenou atmosférou. Nesser udržuje impozantní rovnováhu mezi napínavým, spletitým dějem a živými postavami. Jeho schopnost vystihnout jemnou psychologii a jeho přesvědčivé, nenásilné vypravěčství dělají z této knihy výjimečný zážitek.“ – Metro

(ukázky)

1)
„V příštím životě chci být olivovník.“
Žena ukázala na svahy, kde začínal padat soumrak.
„Ty se dožívají až několika set let, to docela budí pocit bezpečí, nemyslíš?“
Jeho pak čas od času napadalo, že právě tohle byla její poslední slova. To o olivovnících a bezpečí. Bylo to zvláštní. Jako by si s sebou na druhý břeh odnesla něco velkého a sublimního. Něco trochu povznášejícího, stopu instinktu, který ve skutečnosti neměla.
Zároveň se mu samozřejmě zdálo trochu podivné, že řekla něco tak obecného – a vlastně dost nicneříkajícího – těsně po tom strašném výroku, který definitivně zpečetil její osud. Ukončil její život a jejich vztahu dal konečnou podobu.
Miluji někoho jiného.
Pochopitelně by ji nikdy nenapadlo, že se to vyvine takhle. Že tohle bude jediné východisko. Možná jí to došlo až v posledních vteřinách, ale určitým způsobem to bylo příznačné pro její bezmyšlenkovitost i pro celé jejich soužití. Často se stávalo, že nepřemýšlela o následcích, dokud nebylo pozdě. Dokud se neocitla ve chvíli, kdy už nemělo cenu něco napravovat a kdy slova – všechna slova – už byla spotřebována. V takové chvíli už zbývala jen ta holá skutečnost, přesně tohle ho už několikrát napadlo.
„Rozhodla jsem se. Vím, že ti ublížím, ale naše cesty se musí rozejít. Miluji někoho jiného.“
Pak ticho.
A pak ten olivovník.
On neodpověděl. Čekala snad, že jí na to něco řekne?
V té větě nebyla obsažena žádná otázka. Bylo to jen konstatování. Fait accompli. Co na to sakra asi tak měl říct?
Balkón nebyl nijak velký. Tak šest až osm metrů čtverečních. Bílý stolek a židle, které vypadaly jako všechny ostatní plastové stolky a židle na světě. Stejně tak i hotel. Jen dvě poschodí, bez jídelny, sotva tu byla recepce, dovolenou si vybrali na poslední chvíli a nezatěžovali se přílišným přebíráním.
Olympos. Pár minut cesty od pláže, majitelka měla knír a pokojů tady mohlo být tak dvanáct, možná ani ne.
Přes zábradlí měli pověšený plážový ručník na usušení. Oba měli sklenici ouza, dělil je od sebe tak půlmetr, ona byla čerstvě osprchovaná, opálená do hněda a po celém dni na pláži svěží.
Ze svahu k nim jako kontrast k pachu benzínu ze silnice doléhala jemná vůně tymiánu. A to bylo všechno.
To a ta slova. Najednou se mu v hlavě rozezněl tón.

Slabý a pomíjivý, ale přesto tak nějak zatvrzelý. Zněl jako pramínek vody mezi vytrvalým rykem cikád. Jako by jich tu byly stovky – a přitom mohly být tak dvě, tři. Vstane. Ouzo vypije vestoje, pak se párkrát zhluboka nadechne.
Stoupne si za ni, odhrne jí vlasy, ruce jí položí na nahá ramena.
Ona ztuhne. Téměř neznatelné napětí, zatne se jí jen pár svalů, ale on to stejně okamžitě ucítí. Jeho prsty jsou na její teplé kůži velmi citlivé, jako seismografy. Šátrá jí po ostrých hranách klíčních kostí. Cítí, jak jí buší srdce. Ona nic neříká. Levačkou pustí sklenici na stole. Pak sedí zticha. Jako by čekala.
On jí položí ruce na krk. Cítí, že dostává erekci.
Po ulici projede motorka s úplně rozbitými tlumiči. Krev v něm pulzuje, jak v rukou, tak v rozkroku.
Teď, pomyslí si. Teď.

Ze začátku se její boj podobá orgasmu a on si to uvědomuje už ve chvíli, kdy se to děje. Orgasmus? pomyslí si. To je paradox. Její tělo se napne do oblouku mezi chodidly na zemi a rukama na jejím hrdle. Židle se převrhne, ona mrští sklenici s ouzem za sebe a ta dopadne na jeho plážovou botu, odkutálí se, aniž by se rozbila. Chytí ho za zápěstí, tenkými prsty ho sevře, až jí zbělí klouby, ale on je silnější. Motorka jede dál úzkou silnicí mezi olivovými háji, zjevně odbočila z hlavní silnice, on sevře prsty ještě silněji, tón v hlavě pořád zní, erekce nepřechází.
Netrvá to déle než čtyřicet, padesát vteřin, ale jemu to přijde jako věčnost. Nemyslí přitom na nic zvláštního, ale když její tělo náhle ochabne, uvolní stisk, prsty nechá na místě a nakloní se před ni. Žena má vytřeštěné oči, jasně na nich vidí okraje kontaktních čoček, mezi rovnými bílými zuby vykukuje jazyk. Jeho letmo napadne, co udělá s dárkem, který jí koupil k narozeninám. Dřevěná africká soška, již dopoledne objevil na trhu v Argostoli. Antilopa v běhu. Možná si ji může nechat.
Možná ji vyhodí.
Pomalu uvolňuje stisk a narovnává se a přitom přemýšlí, jak stráví zbytek pobytu. Jí se vyhrnuly šaty a odhalily malinkaté růžové kalhotky. On si prohlíží tmavý trojúhelník v jejím rozkroku, který je vidět přes tenkou látku kalhotek, dotkne se ho a pak si sáhne na ztopořený penis.
Vstane. Jde na záchod a masturbuje. Pokud dokáže vůbec něco cítit, připadá mu to celé divné.
Divné a prázdné.

2)
V neděli osmého října proletěla Van Veeterenovou ložnicí zbloudilá vlaštovka.
Bylo ráno, pár minut po půl šesté, a tento nešťastný pták byl jedním z mála tvorů, kteří Van Veeterena dokázali probudit. Letadlo z Říma mělo víc než čtyři hodiny zpoždění a oni se dostali do postele až někdy kolem třetí.
Spal tedy dvě a půl hodiny a bylo mu záhadou, že Ulrika spí dál navzdory tomu zatvrzelému mávání křídel… nepochopitelná věc, kterou později přičetl jejímu klidnému ženskému já.
Možná je to dané i nějak biologicky.
Kdo rozhodně netrpěl žádným únavovým syndromem, byl Stravinský.
Stravinský byl kocour a v podstatě to byl nejdůležitější přínos Ulriky Fremdliové do jejich společné domácnosti. V té spolu bydleli pět měsíců, měli to tak udělat už dávno, ale ta jeho zatracená nerozhodnost celý projekt málem zničila, ještě že Ulrika byla rozhodná za oba, říkával si. Ještě že tak.
S Ulrikou se znali pět let. Van Veeteren věděl, že do konce života nebude chtít žádnou jinou ženu. Týdny v Římě mu toho daly hodně, mimo jiné i toto poznání.
Stravinskému bylo osm let. Jméno dostal podle toho, že měl na kocoura až nápadnou slabost pro Svěcení jara, jinak se o hudbu nikterak nezajímal, ať už klasickou nebo moderní, ale tohle dílo ho vždycky doslova přišpendlilo na místo a on ho pozorně poslouchal od prvního do posledního taktu, uvažuje přitom o jakémsi ezoterickém mystériu, které pravděpodobně existovalo jen v jeho myšlenkovém světě (a možná v autorově?).
Stravinský byl černobílý a vybarvený zhruba jako kráva z plemene gruyderfelder. Od dvou let byl vykastrovaný a byl to poměrně mírumilovný tvor. Alespoň většinou. Když to podzimní ráno jako obvykle ležel na parapetu – a ke svému překvapení zjistil, že mu snídaně letí rovnou do postele –, bylo bohužel poměrně jedno, že je sterilní a celkem nažraný.
Při vší úctě k Whiskasu, živá strava je živá strava. Za dva, tři skoky a tak pět, šest vteřin už se do ní zakusoval.
Když Van Veeteren s bušícím srdcem vstal, bylo už pozdě. Stravinský vlaštovku pustil a ta se potácela po místnosti se zlámanými křídly. Kocour ji napjatě pozoroval a vychutnával si její marné pokusy o únik a Van Veeteren zmateně uvažoval, za a) co se to do prdele stalo a za b) co má do prdele dělat.
Nakonec na kocoura zasyčel, jenže se u toho zadýchal a málem spadl na podlahu. Stravinský se do kořisti opět zakousl, vyřítil se s ní po obývacího pokoje a kryl se pod pohovkou.
Van Veeteren zavřel oči, vzpamatoval se a řítil se za ním. Nesmyslně klel, párkrát praštil do pohovky, ale zpod ní se ozvalo jen temné zavrčení a zmučené pípnutí. Van Veeteren letěl do kuchyně, ze skříně s uklízecími prostředky popadl klepátko na koberec a začal s ním směšně rejdit pod pohovkou. Stravinský chvíli udržoval pozice a pak i s ptákem v hubě vyběhl a vylezl na nejvýše položenou polici v knihovně.
Van Veeteren se narovnal a dopřál si chvíli na rozmyšlenou. Pozoroval kočku u stropu. Stravinský svou oběť opět na chvíli pustil. Pozoroval ji s téměř vědeckým zájmem. Vážně ji studoval a ve tváři měl svůj obvyklý nicneříkající výraz kočky. Van Veeteren se v duchu ptal, co se tomu zvířeti asi sakra honí hlavou. Totiž Stravinskému, vlaštovce už se tam asi nic nehonilo.
Přemýšlel dál, pevněji stiskl klepátko a uvažoval, co má dělat.
Proč má kocour naprogramováno v instinktech, že má svou oběť takhle na chvíli pustit?
Van Veeteren se nad tím prostě musel zamyslet, protože ho to zaráželo. Zas a znovu oběť pouštět – i když na velmi iluzorní svobodu, ale to je vedlejší – a pak z pohodlné vzdálenosti pozorovat její smrtelný zápas. Jakému účelu takové chování slouží? Jaké síly se skrývají za touto zlovolnou hrou? Ve skutečnosti. Dravec a jeho oběť.
Biologické, nebo kulinární? Ono je to asi jedno, ale Van Veeteren si vzpomněl, že lidem prý nejvíc chutná maso, které bylo poraženo za co nejméně stresujících okolností. Někde četl, že vepřové a šunka jsou nejlepší, pokud se povede udržet prase v klidu až do samotného okamžiku porážky. Takže asi rána do týla ve spánku?
Mají tedy kočky – nebo kočkovité šelmy obecně – rády spíše maso, které je naplněno hormony vyvolanými stresem? Je to možné?
Asi ano. Tak infernálně banální to bude. A z pohledu oběti je to naprosto nesmyslné utrpení: dlouhý a záměrně protahovaný boj o život, jen aby byly uspokojeny katovy choutky.
Pane na nebesích, pomyslel si. Ty musíš bejt hodně zlej týpek.
Van Veeteren potřásl hlavou a zaplašil letmé spekulace. Zvedl klepátko a praštil s ním do knihovny. Stravinský zase vzal vlaštovku do huby a běžel s ní pryč. Vyřítil se do předsíně s Van Veeterenem v patách. Před poličkou na boty se kocour na chvíli zastavil a přemýšlel. Asi uvažoval o dalším bezpečném útočišti, kde ho tenhle šílenec nebude pronásledovat – a to u něj přitom už nějakou dobu bydlí a až doteď mu ten člověk připadal jako poměrně vyrovnané a rozumné stvoření. Aspoň víceméně, u lidí jeden nikdy neví.
Van Veeteren jeho váhání využil, otevřel dveře na chodbu a kocour tuto alternativu přijal. Vystřelil na schody jako šipka a v hubě si nesl teď už jistě mrtvou vlaštovku, která se tam vyjímala jako divoký a velmi urostlý knír.
Van Veeteren si uvědomil, že ta kočičí potvora se musí dostat i na dvůr. A tak se za Stravinským rozběhl úplně nahý a doufal, že v tuhle nekřesťanskou noční hodinu ještě nikdo není vzhůru (zvláště pak stará paní Grambowská, taková nahá konfrontace zrovna s ní by docela určitě zruinovala jejich výtečné vztahy, to mu bylo jasné, a přitom zrovna ona se mu během jeho pobytu v Římě starala jak o Stravinského, tak o kytky) – a s jistými potížemi se mu nakonec povedlo kocoura vyhnat ze dveří. Pootevřel je smetákem, a když nakonec vešel zpátky do svého bytu, cítil se stejně probuzený, jako kdyby se náhodou vykoupal v osmistupňové mořské vodě a přežil to.
V kuchyni se podíval na hodinky. Bylo za sedmnáct minut šest ráno. Štípl se do ruky. Bolelo to, takže se mu to nezdálo.

3)
První hodiny na Moerckstraat 16 dostali na povel kriminální inspektoři Jung a Rooth a ani jeden z nich si o tom později nenapsal do deníčku.
A neudělali by to, ani kdyby nějaký deníček měli. Jednoduše to celé bylo až moc deprimující. Příliš ponuré a hrozné. Ti dva se potulovali po stísněném bytě, pozorovali a zaznamenávali si důležité poznatky, snažili se nepřekážet technikům – a celou dobu dýchali pusou, aby nevnímali ten zápach.
„No ty vole,“ řekl Rooth. „Tohle se skoro nedá vydržet.“
„Platí tě za to, abys to vydržel,“ na to Jung.
Komisař Reinhart dorazil na místo až chvíli po půl desáté, právě včas, aby dostal prvotní zprávu od lékaře, a ještě prvotnější od techniků.
Martina Kammerlová – pokud v těch pytlích pod postelí skutečně ležela ona (samozřejmě neexistoval důvod se domnívat, že by to byl někdo jiný, ale Egon Traut se z důvodu pokročilého stádia rozkladu těla a své vlastní chvilkové indispozice nezmohl na identifikaci) – podle všeho zemřela už docela dávno. Přinejmenším před třemi týdny, ale pro přesnější odhad bude zapotřebí analyzovat ještě více údajů jako stav tkání, krve, průměrnou denní teplotu v bytě a podobně.
Ani příčina úmrtí se v tomto brzkém stádiu nedala určit, ale jelikož žena v těch dvou pytlích pod postelí pravděpodobně nezemřela přirozenou smrtí, usoudil minimálně Jung, že byla takzvaně připravena o život jednou či více neznámými osobami.
Nic také nenasvědčovalo, že by v bytě v posledních třech až čtyřech týdnech někdo byl. Jestli se Martině Kammerlové povedlo pachatele škrábnout, možná přímo do krve – což s jistou dávkou štěstí prokáží rozbory DNA –, to se také uvidí až poté, co na soudním lékařství a v laboratoři odvedou svůj díl práce. Žádné přímé, do očí bijící stopy objeveny nebyly, ale byt samozřejmě zůstane zapečetěn tak dlouho, jak to bude potřeba – a vážení páni komisaři tu budou moct obcházet a hledat to i ono. Pokud se někdy dostanou tak daleko, že budou vědět co hledat.
Zhruba tak se vyjádřil inspektor le Houde, šéf techniků – kterého sem dovezli z Richterova stadiónu přímo z fotbalového zápasu, a to deset minut před koncem prvního poločasu a dvě minuty předtím, než skóroval domácí tým, navíc gólem, který byl podle všech zúčastněných pozorovatelů prostě zázračný a dal ho čerstvě zakoupený Dán. Le Houde ještě na vlastní uši slyšel jásot – zrovna ve chvíli, kdy nastupoval do hlídkového vozu.
„Hm, počkáme a uvidíme,“ řekl Reinhart. „Škoda že jste přišel o ten zápas. Já sám na fotbal kašlu, ale slyšel jsem, že jsme vyhráli pět dva. Nemuselo to být špatné.“
„Držte hubu,“ nechal se slyšet le Houde.
Reinhart si tak pět minut prohlížel tělo, místnost a byt. Pak se rozhodl, že i s Egonem Trautem pojedou na policejní stanici, ale Jungovi a Roothovi nařídil, aby tu zůstali a začali vyslýchat sousedy.
„Je tři čtvrtě na deset,“ upozornil ho Rooth.
„Zůstaňte tu do dvanácti,“ řekl Reinhart. „Po tomhle si tady stejně nikdo nepůjde lehnout. Jestli někoho najdu, pošlu ho sem.“
„Fajn,“ řekl Rooth. „Tak my si nejdřív zajdeme do pizzerie. Je tady hned na rohu. Práce s prázdným žaludkem je na nic, člověk ztrácí na efektivitě.“
Reinhart se na něj ošklivě podíval a odešel i s Trautem. Jung řekl, že za těchto okolností ani moc hlad nemá, a odebral se do sousedního bytu na trochu obsáhlejší rozhovor s tou jugoslávskou imigrantkou, se kterou už letmo mluvil.
Ta alespoň trochu tušila, co byla oběť vlastně zač.
Ale jen trochu. Jestliže tam ta Kammerlová, nebo jak se jmenovala, ležela přes měsíc, tak to na moc vřelé sousedské vztahy nevypadá.
Pomyslel si inspektor Jung a vytáhl papír a tužku.

„Tak co se stalo?“ zeptal se Münster a zasedl naproti Reinhartovi.
Reinhart se zamračil a hodil si nohy na knihovnu.
„Fajn že jsi tady,“ řekl. „Vražda. Jakási Martina Kammerlová. V Moerckstraat. Uškrtili ji a pak asi tak měsíc ležela doma pod postelí.“
„Pod?“ podivil se Münster.
„Pod,“ řekl Reinhart. „Pachatel ji zabalil do dvou pytlů na odpadky, aby jí nebyla zima. Starostlivej chlápek. Hrůza. Jako obvykle.“
„Jako obvykle,“ zopakoval Münster. „A znásilnil ji?“
„Možná,“ na to Reinhart. „Ale měla na sobě nějaké to oblečení, takže toho ji snad ušetřil. Kalhotky a košilku… totiž zbytky. V těle, které měsíc leží v pokojové teplotě, proběhnou jisté chemické procesy, ale to ti asi připomínat nemusím.“
„Ne, díky,“ řekl intendant Münster a povzdechl si. „Není třeba. A kdo to je?“
Reinhart se narovnal a začal si vyklepávat dýmku.
„Nevím,“ řekl. „Ale máme tu chlapa, co to možná ví. Jmenuje se Traut, to on ji našel. Nějaký příbuzný. Podnikatel… můj typ to zrovna není, pokud bych měl být upřímný, ale k čemu je upřímnost?“
„Už jsi ho vyslechl?“
„Ještě ne. Říkal jsem si, že bychom na něj měli být dva, proto jsem ti volal.“
Münster kývl.
„Chápu. Něco dalšího, než se do toho pustíme?“
„Nic, o čem bych věděl,“ řekl Reinhart. „Tak jdeme na něj. Myslím, že už se načekal dost.“
„Je jedenáct,“ řekl Münster. „Nejvyšší čas, jestli se ještě máme vyspat do krásy.“
„Jo,“ řekl Reinhart a vstal. „Všechno má svůj čas. Počkej, ještě si vezmu tabák, nějakou zábavu si člověk dopřát musí.“

„Pěkně hnusná čtvrť,“ řekl o chvíli později Rooth. „Ještě že tu nemusíme bydlet.“
Jung, který vyrostl asi tři sta metrů od Moerckstraat, k tomu neměl žádný komentář. Místo toho navrhl, že by toho už pro dnešek mohli nechat a můžou všechno probrat v autě. Rooth proti tomu nic nenamítal, rozloučili se s le Houdem a jeho statečným týmem a popřáli jim plodnou noc.
Le Houde byl tak unavený, že neměl sílu jim ani vynadat, a když mu Rooth nabídl půl tabulky čokolády, jen se k nim otočil zády.
„To je super, mít dobře vychované kolegy,“ řekl Rooth a strčil si čokoládu do pusy. „Tak co máš? Toho, kdo ji uškrtil?“
„To asi ne,“ řekl Jung. „Stihl jsem jen dva byty.“
„Já tři,“ konstatoval Rooth. „V téhle čtvrti toho o sobě lidi asi moc neví. Ale paní Paraskeviová ti snad měla co říct, ne?“
Jung pokrčil rameny.
„Ani ne,“ řekl. „Byla u toho, když šli dovnitř, a tvrdí, že už delší dobu něco tušila. Je v invalidním důchodu a celé dny tráví doma. Asi si lecčeho všimne. Její muž je Srb, ona Chorvatka. Myslí si, že manžel je někde na Balkáně, ale už pět let ho neviděla.“
„Bezva,“ na to Rooth.
„Jo. Taky mají dceru. Ta tátu viděla naposledy v osmi, teď je jí šestnáct. Martina Kammerlová měla taky dceru, říkala Paraskeviová. Zhruba stejně starou, jako je ta její, zajímalo by mě, kde ksakru může být? Ani ona se tu už měsíc neobjevila.“
„A nemohla to udělat ona?“ zeptal se Rooth. „Uškrtila mámu a zdrhla?“
Jung se zamračil.
„To zní trochu drsně, ale co já vím. Určitě do toho bude zapletených víc lidí. Příbuzní, přátelé a tak. A nepřátelé. Paní Paraskeviová říká, že Kammerlová měla na přelomu srpna a září nějakého přítele. Nikdy ho neviděla, ale slyšela je spolu mluvit.“
„Přítele?“ podivil se Rooth. „Takže žádný stálý vztah neměla?“
„Netuším,“ řekl Jung. „Aspoň jsem zatím na nic nepřišel. Co vyplynulo z tvých výslechů?“
„Maximálně z nich mám bolení v krku,“ řekl Rooth rezignovaně. „Takhle pozdě už nesmím pít kafe. Prostě ne, nikdo asi nic neví. Lidi, co jsem s nimi mluvil, si ani nebyli jistí, jak se jmenovala. Ta mrtvola. No a to tu bydleli… no jak dlouho? Dva roky?“
„Rok a půl,“ na to Jung.
„No tak ale ten Traut by snad mohl něco vysvětlit. Nemá cenu otravovat lidi, když o té ženské vůbec nic nevíme. Zatím sakra jen víme, jak se jmenovala. Nic víc.“
„To je fakt,“ řekl Jung. „Tak co uděláme?“
„Pojedeme domů a vyspíme se,“ řekl Rooth asi po vteřině uvažování. „Zítra se tu ještě naběháme dost, takže si to užijeme do sytosti.“
Inspektor Jung byl pro jednou stejného názoru jako kolega, a když v bezpečném zákoutí dvora vypili kávu, čaj, další kávu a panáka švestkové pálenky, na které trvala paní Paraskeviová, vrátili se do auta.

4)
Hotel se jmenoval Ormos a byl v uličce vedoucí na náměstí Syntagma.
Jen co by kamenem dohodil od hotelu Grande Bretagne, kde kdysi jednou bydlel. Uběhlo tolik let a v černých vodách pod mosty uplynulo tolik vody, životů a utrpení. Teď už mu moc času nezbývalo.
Moc ne.
Vasilisovi zavolal už z Maardamu, jenže ten mu to nebral, a tak mu zkoušel volat celé první odpoledne a večer tady.
Nakonec mu to zhruba kolem desáté večer vzala nějaká Dea, asi nová Vasilisova manželka. Jenže ta mluvila jen řecky a on od ní zjistil jen to nejdůležitější. Vasilis byl v Soluni a vrátit se měl až tak za tři, čtyři dny. Ne, žádná konference, onemocněla mu matka. Ale není to nic vážného, na smrtelné posteli rozhodně neleží.
Ano, říkal tak ve středu nebo ve čtvrtek.
Požádal ji o telefonní číslo a dostal hned dvě, jedno na mobil a jedno k Vasilisově matce domů. Ale ten mobil byl nejistý, sama se mu během dne nedovolala. Dea.
Nebo Thea.
Poděkoval a zavěsil. Najednou si vzpomněl, že podle Vasilise je to zrzka. Ale můžou Řekové – nebo Řekyně – být zrzaví? Zvláštní, řekl si. Zatraceně zvláštní. Při tom pomyšlení se usmál a začal se drbat na ráně na krku, už ho nebolela, ale zvykl si na to místo sahat. Na ruce stále měl náplast, asi by se už obešel i bez ní, ale radši si ji tam nechával. Aspoň na tu jizvu nezíral, kdykoli si pohlédl na ruku.
Po tom telefonátu vykouřil pár cigaret. Seděl na malém balkóně a spolu s tabákem vdechoval benzínové výpary. Vzpomínal, jak to tu vonělo, když tu byl prvně, v červenci před dvaceti lety, několik let předtím, než se ubytoval v Grande Bretagne. Během horkých odpolední se mu tehdy hrozně špatně dýchalo.
Teď to bylo lepší. Venku bylo tak maximálně dvanáct, patnáct stupňů, zítra si na to plíce zvyknou a nebude už vnímat ani ten benzín. Na všechno si člověk dříve či později zvykne, pomyslel si.
Na všechno.
Takže bude muset ve městě zůstat týden. Více méně. To byla čára přes rozpočet, ale jemu se kvůli tomu nechtělo měnit plány. Udělá to tak, jak se rozhodl, a pokud se mu povede spojit s Vasilisem, ten mu určitě pomůže, tak už to mezi nimi chodí a nemá cenu o tom pochybovat.
Potom šel dovnitř a vytočil přítelovo číslo na mobil. A navzdory Deiným předpovědím mu to Vasilis po třech zazvoněních vzal. Ozval se jeho hlas, v pozadí ruch z restaurace a hra na buzuki.
My friend! A voice from the past. Where are you?
V Athénách, řekl. A až po krk ve sračkách.
Potřeboval bych pomoc.
No problem, my friend! A co bys potřeboval?
Zbraň.
Ticho. Pět vteřin hluku a hry na buzuki.
Zbraň! What the fuck happened, my friend?
O tom si promluvíme, až přijedeš. When?
Zase ticho.
Ve středu. I promise you Wednesday, my friend! But what the hell…?
Dal mu číslo na svůj mobil, na hotel ne.
Take care!
I will. Teď ho ten krk zase pěkně pálil.

V pondělí se pro jistotu přesunul do jiného hotelu. Člověk nikdy neví. Ten zatracený knihkupec a ta ženská. Ubytoval se v třetiřadém penzionu kousek od hory Lykavittos, kde zaplatil předem a nemusel ukazovat pas. Hodiny proležel na posteli a myslel na Mersaulta z Camusova Cizince. Neměl hlad ani žízeň.
Ani chuť jít se z okna dívat po holkách. Jako Mersault. I když v téhle úzké uličce by určitě nějaké byly. Všude je to vždycky samá kunda.
Místo toho myslel na svou matku.
A na zdejší přísloví. Řek sebe a svou matku miluje celý život. Svou ženu miluje šest měsíců.
Začal se v něm vzmáhat vztek a odpor. Zatím byly pod pokličkou, ale dávaly o sobě neúprosně vědět, takže kdykoli zavřel oči, místnost se s ním začala pomalu otáčet. A když je měl zavřené, jako by se točily i zvuky z ulice a okolí, snažily se mu vtlačit do mysli, točily se s místností a vnikaly mu do mozku. A přesto sotva udržel oči otevřené. Jako by ho to lákalo.
Byl to svého druhu zápas. Zápas s matkou a vztekem a odporem. Zavřít oči. Slepý boj, vyjadřovaný zvuky a tím točením, mobil měl vypnutý. K večeru vyběhl na záchod na chodbě a snažil se vyzvracet. Nešlo mu to. Pak si znovu lehl na postel. Strhl si z ruky náplast a zadíval se na zvrásněnou kůži.
Počkal na tmu a vyšel do města.
Vrátil se po půlnoci lehce opilý ouzem a levnou retsinou. Jídlo neměl žádné, na to neměl prostor. Jen pár oliv a kousek fety, který mu nabídl majitel taverny. Na posteli vykouřil dalších deset, dvanáct cigaret a někdy po třetí usnul celý zpocený a s pocitem nevolnosti.

Prázdnota. Byla v něm prázdnota, kterou se mu brzy nebude dařit vyplnit.
Zdálo se mu o požáru a o matce. O tom, jak se na své dvanácté narozeniny naposledy kojil. Už nemám mléko a ty už jsi muž. Pamatuj si, že jsi muž a že ti žádná žena nebude nic odepírat, dokonce ani tvoje matka. Věř mi.
Věř mi.
Úterý se podobalo pondělku.

Středa večer, Plaka. On chtěl sedět venku, ale Vasilis trval na tom, že budou uvnitř. Vždyť jaro sotva začalo.
Jako by to nebylo jedno. Našli si místo u okna, ze kterého měli výhled na Tripodon. Restaurace se jmenovala Oikanas. Vasilis od jejich posledního setkání přibral alespoň patnáct kilo. To už muselo být tak sedm, osm let?
On sám přišel už opilý, potřeboval to, celé odpoledne cítil tu strašnou nechuť a nutil se pít. Vasilis mlel samé My Friend, My Friend, My Friend a on ho brzy nemohl poslouchat. Odsekl Cut the Crap and Bullshit a kdy že prý mu tu zatracenou bouchačku dá? O nic jiného mu nejde.
When? My Friend.
Přesvědčit Vasilise mu chvíli trvalo, ale ze svých plánů mu neprozradil absolutně nic. Nebo z toho, co se stalo. Věděl, že v základu je mnohem cílevědomější a rychlejší než Vasilis a má nad ním nadvládu, i když je opilý. A Řek se postupně taky opil, ztěžkl a vzdal to. Ta středomořská flegmatická povaha.
Fuck you, My Friend. Allright.
Kdy? When?
Vasilis pil drahé boutari a pročísl si ten svůj plnovous ještě z dob junty. Teď už ho měl spíš šedý než černý. A byl spíš buržoazní svině než revolucionář.
V pátek večer. Tady. Same place. Allright, My Friend?
Allright.

Čtvrtek se podobal úterku.
V malé cestovní kanceláři si koupil lístky na loď. Ukázalo se, že bude muset počkat do neděle, protože není sezóna. Dalo se i letět s Olympic Airways, ale jen teoreticky, protože nedělní letadlo už bylo plně obsazené. Chce snad pán napsat na čekací listinu?
Ochi. Ne, díky. Pak si sedl do parku a díval se po ženách. Představoval si je nahé. Nahé a mrtvé.
Nahé a mrtvé. Odpor se v něm stupňoval. A pulzovala v něm krev. To jediné dokázalo vyplnit prázdnotu. Všechno ostatní bylo passé. Jeho prsty byly zase seismografy. Onanoval v křoví. Když se udělal, vykřikl nahlas, ale nikdo si ho nevšiml. V parku skoro nikdo nebyl. Byl všední den, lidi byli v práci, bylo zataženo, ale docela teplo.
Pak pět, šest hodin ležel na posteli a kouřil. Skoro nic nejedl, chtěl znovu onanovat, ale ani se mu nepostavil. Pálil ho krk.
Na záchodě se pokusil vyzvracet, ale žaludek měl jako vysušený. Zašel si ven pro sezamové koláčky, láhev vody a dvě krabičky řeckých cigaret.
Napil se a představoval si matčino ochlupení v klíně. S roky jí prořídlo.

Pátek se podobal středě.
Kontrolovaná opilost. Krátká schůzka s Vasilisem ve stejné restauraci. Přítel si z nějakého důvodu ostříhal vousy a tvrdil, že si dělá starosti. Ale bez řečí mu podal krabici od bot, ve které byl revolver v igelitové tašce. Makarov, řekl Vasilis. Ruský, ráže devět milimetrů. Trochu neohrabaný, ale spolehlivý. Patří do něj osm nábojů, ke koupi dostal celou krabičku. Třicet tisíc drachem, je levný, to Vasilis zdůraznil několikrát. Hrozně levný. A na co ho kamarád chce?
Neodpověděl. Zaplatil a šel. Věděl, že už se neuvidí.
My Friend.

Ze soboty si skoro nic nepamatoval. Ležel na posteli, kouřil a pil ouzo, ale ředěné. Chvílemi onanoval, erekci měl, ale ani jednou se neudělal. I tam byl vyschlý. V neděli ráno si nepamatoval, co se mu zdálo. Vzal si taxík do přístavu a nastoupil na loď.
Jmenovala se Ariadne a nebyla nijak velká. Hodně foukalo. Loď měla pár hodin zpoždění, protože nemohla vyplout na tak rozbouřené moře, ale on na ní zůstal, na pevninu už nešel.
Vyrazili ve dvě hodiny. A on byl rád, že se zdrželi. Celé dopoledne mu bylo trochu špatně. Teď šel okamžitě do baru a objednal si pivo. Začetl se do Byronova životopisu od Isaaca Nortona, tuhle knihu si vzal s sebou na cestu, ale zatím na ni neměl klid.
Byron? pomyslel si. S touhle cestou jsem čekal moc dlouho. A lidi zbytečně trpěli.
Ale teď už není spěch.