Když mě tetovali poprvé, byla jsem starší než všichni mí kamarádi.
Moje máma o tom strašně ráda vypráví. Já bych byla radši, kdyby to nedělala. Když jsou vám dva dny, mají vám vytetovat rodné znaménko, ale já místo toho onemocněla, a máma tak tu slavnost musela odvolat.
Kamarádky jí říkaly: „Musíš ji přece nechat tetovat, Sophie. Jak jí budeš říkat?“
Ale máma jim na to řekla, že počká, až mi bude líp. Jméno a tetování dostanu teprve potom. Ignorovala všechna ta šeptaná varování o tom, co se stává dětem, které zemřou neoznačené, a tak jsem po celých dvacet dnů zůstala bezejmenná a holá, až jednoho dne moje máma řekla: „Ať je to Leora.“
A tak jsem byla Leora. To slovo mi vpíchaly do kůže miniaturní jehličky. Titěrná písmenka, která se mnou rostou už šestnáct let.
Nemáme strach ze smrti. Když jsou vaše tetování uložena bezpečně ve vaší knize, zůstanete naživu i po smrti. Životní příběh, který máte napsaný na těle, bude žít navždy – pokud si to zasloužíte. Dokud uchováváme slova, obrazy a okamžiky vyryté ve své kůži, naše příběhy vydrží navěky. Mrtví nás obklopují, a když nepřestaneme pročítat jejich knihy a přeříkávat jejich jména, budou žít dál.
Každý má u sebe něčí knihy kůže: máme plné police mých předků. Můžu si k nim přivonět, dotýkat se jich a pročítat si jejich životy.
Ale kniha člověka, kterého jsem doopravdy znala, se mi do rukou dostala teprve, když zemřel můj táta.
Vlastně jsme měli štěstí, jeho smrt jsme viděli přicházet už z dálky. Mohli jsme se na ni připravit. Promasírovali jsme mu kůži olejem. Vyprávěl nám o svých tetováních a usmíval se, když nám na zádech ukazoval strom s našimi jmény. Když měl odejít, byl připravený a jeho kůže taky. Sledovala jsem, jak se ty silné paže tenčí a kůže na nich zůstává zvrásněná jako staré jablko. Přihlížela jsem tomu, jak se jeho rovná záda ohýbají, jako by mu někdo dal ránu do břicha. Po nějaké době se přestal dívat přímo na nás. Viděl už jen bolest. Vypadalo to, jako by ho nemoc celého vysála a nechala za sebou jen prázdnou slupku. Ale právě na té slupce záleží.
Lidi nám nosili květiny a jídlo, aby nám ty poslední dny ulehčili. Jako drobné důkazy lásky k tátovi, když už se nedalo dělat nic jiného. Nebyli jsme s mámou jediné, komu to lámalo srdce. Táty si vážilo tolik lidí. Kuchyně byla cítit po vadnoucích okvětních lístcích, stoncích hnijících v zatuchlé vodě a dušeném mase, které jsme nestačily sníst. Jako by smrt byla nakažlivá. Máma ho pevněji zachumlala do dek a otřela si z čela pot. Táta se třásl a sotva dýchal.
Když se však toho jasného, pozdně podzimního dne konečně dostavila smrt, připravená jsem na ni nebyla. Potom, co mě máma v to odpoledne horečnatým šepotem probudila, jsem ještě pořád v ústech cítila kávu, kterou jsem vypila za úsvitu.
„Zlatíčko, vstávej. Myslím, že už mu nezbývá moc času.“
Pospíchala jsem k němu. Odmlky mezi jeho nádechy se prodlužovaly. S mámou jsme se k němu sklonily a chytily ho za ruce. Přemýšlela jsem, který z těch výdechů už bude poslední, kdy nastane to konečné ticho, než se probudí v posmrtném životě a znovu se nadechne. Najednou táta zalapal po dechu a podíval se přímo na mě. Stiskl mi ruku. Druhou dlaň vymanil z matčina sevření a nahmatal přívěsek, který vždycky nosil kolem krku. Byl to tenký, hrubě tesaný dřevěný list s vyřezanými náznaky žilek, zavěšený na kožené šňůrce. Patřil k tátovi stejně neodmyslitelně jako jeho tetování. Nikdy jsem ho neviděla bez něj.
„Leoro.“ Zněl ochraptěle. „Tohle je pro tebe. Leoro, nezapomeň. Nezapomeneš na mě, viď? Nezapomeň na mě, prosím.“ Když prosil, do očí se mu vehnaly slzy. „A slib mi, že budeš dávat pozor na prázdné. Dávej pozor, moje světélko, moje Leoro.“
Přikývla jsem a mezi vzlyky zašeptala: „Slibuju.“ Podívala jsem se na mámu, její sevřené rty a napjatý obličej. Natáhla ruce, odvázala šňůrku, kterou měl táta kolem krku, a on ten přívěsek podal mně. Promnula jsem hladké dřevo mezi prsty, a když jsem zamrkala, z očí se mi vyřinuly slzy. Otočil se na mámu a dal si záležet na tom, aby to poslední, co v životě uvidí, byla její tvář. Odešel ze země živých za zvuku jejího: „Miluju tě, miluju tě, miluju tě,“ a s jejími rty na hřbetě ruky.
A tak nás opustil. Prostě odešel. Den potemněl. Ze světa zmizel kus opravdové dobroty a všechno bylo bez něj najednou chladnější a bezútěšnější.
